Rudecké veget

Minulý týden jsme v hodině výtvarné výchovy vyráběli modely georeliéfů z plastelíny. Každý si vybral část nějakého území, zvolil si měřítko, připravil si nárys krajiny na papíře nebo počítači a před výukou ho odevzdal učiteli, aby měl podle čeho zhotovený model hodnotit. Ačkoliv – jak se to řekne „každý“. Někteří se na to zvysoka vykvákli, že ano Michálku? Mohlo to být vcelku poklidně a příjemně strávené čtvrteční odpoledne, kdyby ho Michal s Markétou nenarušili svým dramatickým výstupem. Začali se hádat kvůli naprosté malichernosti a po zbytek hodiny na sebe poutali pozornost svým neomaleným projevem. Co se týče modelů, Markéta si vybrala panorama Krhovského hřbetu s Velkým a Malým Chlumem a během práce se pečlivě dívala na svůj nárys. Michal sice nahlásil, že bude tvořit Lažánecký žleb, ale žádný výkres nedodal, jen si prohlédl fotky na internetu. Když ráno zjistil, že z vody opravdu neuvaří, vypařil se před výtvarkou do knihovny pro šmírák. Po většinu hodiny byl klid a každý s

  Míďan s Lískulkou poslední dobou opravdu jedou bomby. Z jejich projevu v hodinách zeměpisu se mi začíná tvořit rašelina na hlavě. Míďan má novou přezdívku. Nikdo mu neřekne jinak než „V Sokolnicách“. To je totiž jeho reakce na každou otázku, kterou dostane a na kterou nezná správnou odpověď. Učitel se třeba zeptá: „Kde se nachází Dyjsko-svratecký úval?“ A Míďan se suverénním výrazem „V Sokolnicách“. „Kde leží Yosemitský národní park?“ „V Sokolnicách.“ „Kde bys hledal takzvaný pól mrazu?“ „V Sokolnicách.“ „Najdi na mapě litosférickou desku Juan de Fuca.“ „Tož to je tam mezi Brnem a Sokolnicami, ne?“ A spustil zběsilý vodopád smíchu. Nejdřív z toho všichni ve třídě měli prdel, ale jak se říká, opakovaný žert přestává být žertem. Když Míďan už třetí vyučovací hodinu v řade pokračoval ve stejném duchu, zavolal si ho učitel k tabuli a vyzkoušel ho z místopisu okresu Brno-venkov. Když má ty Sokolnice pořád v ústech, tak ať se předvede, jak dobře je zná! Samozřejmě nevěděl vůbec ni