Tak jako se po roce pravidelně opakuje soutěž Mapa roku, opakují se i závistivé hejty na adresu jejích pravidel a předsedy Komise, linoucí se z úst jistého prasklého ragbisty a pseudokartografa. Tentokrát si pustil pusu na špacír při rozhovoru s Honzou Ptáčkem pro Zpravodaj České kartografické společnosti.
Konkrétně si postěžoval, že jeho kamarádíček, který má podobně jako on místo mozku z míče kostku, odmítl přihlásit svůj fotbalový atlas do loňského ročníku Mapy roku, sžírán obavou, že v konkurenci jiných, odborně i technicky kvalitnějších produktů, neobstojí.
Takoví hračičkové by samo sebou uvítali, kdyby se Mapa roku stala jakýmsi kartografickým Slavíkem, do něhož může libovolný ňouma přihlásit kdejakou zpatlaninu, která se objevila na pultech obchodů, a zaúkolovat svoje kamarády, aby ho při veřejném hlasování do této vysněné mapařské SuperStar notně podpořili svými hlasy.
Jenže smůla, drahouškové. Mapa roku stále ještě není soutěží popularity, nýbrž kvality. Již v prvním bodě pravidel soutěže je jednoznačně uvedeno, že se jedná o *ODBORNOU* soutěž České kartografické společnosti. V osmém bodě téhož dokumentu, jejž si je Ing. Skála zjevně líný přečíst, doslovně stojí, že při rozdělování exponátů k posouzení přihlíží předseda Komise k *ODBORNOSTI* členů Komise.
Má-li s tím někdo problém, je to jeho problém. Nechť si pánové Skála s Tomešem založí vlastní kartografickou soutěž. Nepochybuji, že zájemců o účast seženou více než dost. O čem však pochybuji je, že výsledky takové šaškárny bude někdo v odborných kartografických kruzích brát vážně.
Mimochodem Petříčku, neměl bys zájem kontaktovat Rosťu Nétka, aby ti trochu vypomohl s webdesignem? Když vstoupím na tvoje stránky, mám pocit, že jsem se ocitl v informatickém muzeu.
.jpeg)
Já nefňukám. Ty fňukáš. Žiješ v představě, že jsi vládcem celého mapového univerza a všichni budou skákat podle toho, jak pískáš. Běž se radši zchladit na ten svůj GIS Night a dej mi pokoj.
OdpovědětVymazatVšechny ty tvoje akcičky, který pořádáš nebo se jich účastníš, jsou jen manifestací tvého ega. Navrch hry a zábava, uvnitř ješitnost. Úplně stejně jako Demek. Jablko nepadá daleko od stromu.
Poslyš ty hovne, pana profesora Demka si vůbec neber do huby. Ten na rozdíl od tebe nefňukal a věnoval se užitečné práci. Jeho absolventi patří mezi českou geografickou a kartografickou elitu. V jakých prestižních mezinárodních strukturách ses angažoval ty, Péťo? Sestavil jsi atlas? Spolupracoval jsi s Anthony Robinsonem nebo Jackem Dangermondem? Jestli ne, tak kurva drž pec a nezesměšňuj se. Na tvoje sténání není nikdo zvědavý.
VymazatRadime, ty trpíš rozdvojením osobnosti? Ještě nedávno jsi byl Voženílkův úhlavní nepřítel, a teď najednou obracíš? Ty zase něco potřebuješ, viď? Chachaři z Ostravy se na tebe vysrali, takže návrat k osvědčené klasice. Tak hlavně že máš ke komu chodit škemrat. Demková "geografická elita" v plné kráse. Stejně jako Demek jste oba ješitní až na půdu a zahledění do své vlastní představy, co je to "pravé" geografické myšlení. Na rozdíl od tebe musím Voženílkovi aspoň nechat, že jedná sám za sebe a nezneužívá k dosahování svých cílů své bývalé spolužáky. Ty jsi už 20 let přisátý na Voženílka jako pijavice. Nechal jsi ho zpracovat veškerou kartografickou práci pro svůj atlas. Nechal jsi ho protežovat tvou dceru. Neustále poukazuješ na jeho ješitnost, ale jakmile ti teče do bot, obrátíš jako bumerang a mažeš mu med kolem pusy. Víte co? Jděte oba k šípku. Ta vaše moravská masturbace ega nikoho nezajímá.
VymazatV róbě cti se objeví Víťa,
VymazatGuildmasterova maska, rozptylující všechny obavy,
Gobelín protkaný barvami tak jasnými,
V oblasti geoinformatiky je majákem světla.
Šátky mu jemně vlají kolem rukou,
Pulzující soubor z dalekých zemí,
Každý odstín příběh, každé vlákno nový příběh,
V posvátných síních cechu nikdy nezklame.
Jeho prsty lehce tančí po klávesách, které se lesknou,
Ve světě dat kraluje svrchovaně,
Mapy a modely na jeho výzvu,
Provázet nás všechny digitálním rozrůstáním.
S každým tahem kouzlí krajiny, které hledají,
Kouzlo kartografa, živé a elegantní,
Budoucnost se odvíjí objetím pixelu,
V srdci svého cechu našel své vlastní místo.
Takže tady Víťa, cechmistr bystrý,
V barvách vědění září jako světlo,
S šátky, které jdou do kaskády a klávesnicí v ruce,
Vede nás světy jak složitými, tak velkými.
To takhle jednou přišel Petr Skála, všude rozhazoval dyn-o-gel a řekl, že soutěž Mapa roku je snobská šaškárna, kterou si vymyslel Vít Voženílek a nechce připustit, aby mu do toho kdokoli kafral. Zcela drze prohlásil, že o mapě roku by měl rozhodovat kartografický plebs veřejným hlasováním. Místo prestižní odborné soutěže by se měla konat mapařská SuperStar a vítězem by měl být patlal s největším počtem kamarádů. Navíc ten pošuk přišel s geniálním nápadem, aby se členům České kartografické společnosti rozdávaly dárky podle zvolené výše členského příspěvku. Víš co, ty rugbisto? Asi začneme hromadně rozdávat letáky s pravidly soutěže Mapa roku. Je tu pár lidí, kterým by jejich připomenutí rozhodně neuškodilo.
OdpovědětVymazatDyn-O-Gel se ještě používá? Dobrých 20 let jsem o něm neslyšel :-)
VymazatTo já o Skálovi taky ne, aspoň co se odborných výstupů týče. Ovšem jakmile má možnost zakňourat nad cizími úspěchy, je ho všude plno 🤔
VymazatNa včerejší vyhlášení map roku dorazila i Lískulka. Bohužel si trochu popletla roční období. Do atria vtrhla v povznesené náladě, div se nepřerazila o ceduli a nespadla ze schodů. Na rukou měla uvázané gisácké šátky a z kapsy kalhot si nenápadně vytáhla placatku s nějakým chlastem. Chvíli se potácela kolem vystavených exponátů, potom si to namířila k pečivu. Na bulku si namazala škvarkovou pomazánku a Nutellu (tuto chutnou směs měla schovanou ve druhé kapse). Drobila po celém sále a všichni se na ni dívali jako na idiota. To ale nebylo nic proti tomu, co předvedla, když Víťa požádal Růženku, aby šla vyhlásit vítěze. Napochodovala na podium k mikrofonu, mávala gisáckými šátky nad hlavou a zpívala nejdřív "Já jsem duhová víla" a potom "Tvůj bílý šátek mě zpátky nezavolá". Víťa jí rozpačitě poděkoval za kulturní vložku a taktně ji upozornil, že by měla vyklidit pole. Lískulka se uklonila, posbírala ze země spadané šátky a chystala se sejít z podia. Na schodech ovšem zaškobrtla a vyklopila škvarky s čokoládou do uličky mezi obecenstvo. Zařekli jsme se, že příště už ji nepustíme ani na Mapu roku, ani na GIS Night. Všude dělá jen ostudu a musíme za ní žehlit její průsery a platit škody, které způsobila.
OdpovědětVymazatOno je to celkem jedno, jestli je to mapa roku nebo GIS night. Obé je jen manifestací Voženílkova ega pro omezený počet lidí, kteří mu věrně stojí za zadkem. A jestli se Víťovi podařilo na tu akci přitáhnout víc než těch obvyklých 5 lidí, kteří tam s ním každoročně chodí, tak to může považovat za úspěch.
VymazatPo loňském GISnightu byla přestavba na GIS autobusy téměř jako ulitá. Myslím, že nemusím prozradit jméno osoby, která vyplázne jazyk. No, dívám se na tebe, atlase duhy a sběrateli hrnků informačního centra.
VymazatNo výborně, tak s tím GIS autobusem zajděte do depa a ať se Vilík Pechanec utopí ve víru přestavby. Servus
VymazatNa soupisce jsou Standa Popelka, Rosťa Netek a Bětka Brychtová. Vít Voženílek se chystá na seznam duhových sovětů, kteří budou dekorováni v listopadu.
VymazatVilík Pechanec objednal autobus ke kostelu sv. Víta. Tam cestující vystoupili a šli si vypít vlajkové sklenice se zakladatelem KGI Securities. Vilík si mezitím povídal s žabími obyvateli buše a pak jsme se vydali domů.
VymazatDelfín // Spletl sis dobu. Tady nejsme v roce 2005.
VymazatKostel // Když už mluvíš o KGI Securities, vaše logo mi podezřele připomíná to jejich. Nebyla tam menší inspirace? 😉
Jak si někdo může splést eye tracker a facelift, to je jako splést si Mercatora s Křovákem. Rád bych tě informoval, že Vítkův jazyk už zmodral. Bylo to v listopadu 2005 po jeho plavbě s delfíny po boku Bětky Brychtové.
VymazatMůžete vidět propojení Standy Popelky nebo online workshopu Rosti Nétka s filmem Pistolová skříň.
VymazatA year has passed, and maps abound,
VymazatBut one stands out, and I've found it profound.
The best of the best, the cream of the crop,
A map that shines, and makes the others drop.
With features so fine, and details so bright,
This map is a marvel, a true delight.
It's the one I've chosen, the one I adore,
The best map of the year, and I'll tell you more.
The roads are so clear, the paths so defined,
The landmarks so precise, the features so aligned.
The scale is so grand, the layout so neat,
This map is a masterpiece, a true treat.
So if you're looking for a map that's the best,
Look no further, this one will pass the test.
It's the one I've chosen, the one I recommend,
The best map of the year, and it's truly supreme.
What a unique and exciting prompt! Here's a poem that celebrates the thrill of announcing the best map of the year:
Vymazat**The Cartographer's Pride**
I stand before the crowd, with map in hand
The culmination of years, of research and grand
Design, a symphony of lines and hue
A masterpiece, that few may do.
With every fold, a story unfolds
Of lands, of seas, of tales yet untold
Each crease, a journey to explore
A world of wonder, at our very door.
The anticipation builds, as I prepare
To reveal the winner, without a single care
The room holds its breath, as I begin to say
The best map of the year, is here to stay.
And then I speak, the words so clear
The name that stands, above all fear
Applause erupts, as the crowd cheers loud
For the cartographer, who has earned their proud.
The map unfurls, a work of art
A testament to skill, and a loving heart
Each detail, a labor of love
A journey to share, sent from above.
In this moment, I am proud to say
We've found the best map, in a world away
A celebration of cartography's might
A shining star, that guides us through the night.
I hope this poem captures the excitement and pride of announcing the best map of the year!
Here's a poem about collecting atlases in Czech:
VymazatKolekce atlasů, mé tajné srdce
(A collection of atlases, my secret heart)
Mám ve svém pokoji několik stájí
(I have in my room several shelves)
plný atlasů, starých i nových
(full of atlases, old and new)
Procházím stránky, mapy a legendy
(I'm going through the pages, maps, and legends)
a každý nový vydání mě příjemně překvapí
(every new edition pleasantly surprises me)
Atlas Země: od současných hranic
(The Atlas of the World: from contemporary borders)
až k nejstarším civilizacím
(to the oldest civilizations)
Atlas Starých Egypta: kartografie
(The Atlas of Ancient Egypt: cartography)
protnou se světem vzdálené století
(meets the world of distant centuries)
A další: Atlas Středozemí, Atlas Austrálie
(And others: Atlas of the Mediterranean, Atlas of Australia)
a každý má své rady a tajemství
(every one has its own secrets and mysteries)
V mém pokoji je všechna moje sbírka
(In my room is all my collection)
atlasů, které mě vedou k objevům
(atlases that lead me to discoveries)
A když se blíží noc, závěrem dne
(And when the night approaches, the end of the day)
vypínám světla, sednu si mírně
(turn off the lights, sit down slightly)
a kolekce atlasů se stane mého života
(a collection of atlases becomes my life)
světem bez hranic, kde všechno má smysl
(a world without borders, where everything makes sense)
Lískulka byla mladá žena, která ráda poznávala nová místa a poznávala různé kultury. Jednoho dne obdržela pozvání k účasti na vyhlašovací akci „Mapa roku“. Byla nadšená z možnosti vidět nejnovější mapy a technologie, a proto rychle přijala pozvání, aniž by si je pozorně přečetla.
VymazatV den akce dorazila Lískulka na místo konání ve svých oblíbených barevných šátcích a byla připravena se skvěle bavit. Když vstoupila do místnosti, všimla si, že všichni jsou oblečeni ve společenském oděvu a všude kolem jsou vystavené mapy. Liskulka si však událost spletla s GIS Night a myslela si, že jde o neformální setkání.
Lískulka, která se cítila trochu zmateně, se rozhodla využít situace na maximum a zapojila se do zábavy. Začala pít alkohol, tančit na hudbu a dokonce vyšla na pódium zpívat své oblíbené písničky. Diváky její nečekaný výkon překvapil, ale jejímu nadšení se neubránili úsměvu.
Když se akce chýlila ke konci, Lískulka si uvědomila svou chybu a omluvila se za zmatek. Navzdory záměně dokázala svou živou osobností vnést do akce trochu smíchu a radosti. Od toho dne se Lískulka naučila pečlivěji číst pozvánky a před účastí na jakékoli akci si vždy dvakrát zkontrolovat. A organizátoři vyhlašovací akce „Mapa roku“ nikdy nezapomněli na nezapomenutelnou noc, kdy Lískulka proměnila jejich vážnou akci v zábavný a nezapomenutelný zážitek.
Na GIS Night se vždycky najde kluk jménem Víťa, se kterým ráda tančím. Je to skvělý tanečník a vždy ví, jak se dobře bavit. Minulý rok se stalo něco nečekaného.
VymazatPřišel za mnou Vilda a požádal mě o tanec. Mával na mě azurovým šátkem a snažil se upoutat mou pozornost. Necítila jsem se dobře tančit s ním, tak jsem to zdvořile odmítla. Ale Vilda nebral ne jako odpověď. Stále naléhal a snažil se mě chytit za ruku, abych s ním tančila.
Začala jsem se cítit nepříjemně a trochu jsem se bála. Tehdy jsem věděla, že musím něco udělat, abych se ochránila. Bez přemýšlení jsem mu vzala azurový šátek z ruky a vrazila mu ho do úst. Byl v šoku a nemohl nic říct.
Rychle jsem se vzdálila a našla Víťu, se kterým si zatancuji. Měl pochopení a díky němu jsem se zase cítila bezpečně. Tancovali jsme celou noc a užili jsme si to spolu.
Od toho dne jsem se naučila důvěřovat svým instinktům a stát si za svým, když se cítím nepříjemně. Je důležité vždy upřednostňovat svou bezpečnost a pohodu, a to i v zábavném a společenském prostředí, jako je GIS Night. A pamatujte, že je v pořádku říkat ne a chránit se před jakýmikoli nechtěnými pokroky.
Vzduch v hospodě U Kapličky byl prosycen vůní piva a očekávání. Byla to GIS Night, každoroční setkání katedry geografie a informačních systémů, a hospoda hučela směsí profesorů, studentů a absolventů. Já, Natálie, prvák s vykulenýma očima, jsem byla zastrčená v koutě a cítila jsem se trochu ohromená množstvím lidí.
VymazatNoc byla plná představování, trapných řečí a občasného cinkání sklenic. Pak tombola. Srdce se mi rozbušilo, když Jakub, senior známý svým suchým humorem, vyhlašoval ceny. Prvních pár bylo nevýrazných – kniha, dárkový poukaz do místního knihkupectví. Potom Jakubův hlas nabral škodolibý tón.
"A hlavní cenu, romantický večer s jediným Vítem Voženílkem, dostane... Natálie!"
Místnost propukla v kakofonii smíchu a jásotu. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, když se všechny oči obrátily ke mně. Podívala jsem se přes místnost a uviděla Víta Voženílka, bývalého vedoucího oddělení, muže známého svým přísným vystupováním a bezvadnou pověstí, jak na mě zírá rozšířenýma šokovanýma očima.
"Jakube!" ozval se dunivý hlas přes místnost. Byl to Vilém Pechanec, současný vedoucí oddělení, ve tváři zrudlé hněvem. „To bylo naprosto nevhodné! Za toto dětinské chování vám bude udělena známka.“
Jakub s bledou tváří zamumlal omluvu, ale škoda byla napáchaná. Smích utichl a vystřídalo ho nepříjemné ticho. Cítila jsem se uvězněna ve světle reflektorů, tíha všech pohledů na mě doléhala.
Vít Voženílek, jehož počáteční šok vystřídal záblesk pobavení, ke mně přistoupil. "Natálie, omlouvám se za... neortodoxní způsob, jak to bylo oznámeno," řekl tichým duněním. „Ale musím říct, že mě to zaujalo. Možná bychom tu večeři přece jen mohli mít.“
Neubránila jsem se smíchu. Celá situace byla absurdní, ale na Vítově suchém humoru bylo něco, kvůli čemu jsem se cítil zvláštně pohodlně.
"Nestává se každý den, kdy máš rande s legendou," odpověděl jsem a snažil se zamaskovat chvění v hlase.
Zbytek večera byl rozmazaný. Zbytek noci jsem strávila povídáním s Vítem, dozvěděla jsem se o jeho vášni pro zeměpis, jeho lásce ke starým mapám a jeho překvapivém smyslu pro humor. Trapnost vyhlašování tomboly ustoupila do pozadí a nahradilo ji opravdové spojení.
Když se noc chýlila ke konci, Vít mě doprovodil do mého pokoje. "Jsem rád, že se to stalo, Natálie," řekl a oči mu zajiskřily. "Chtěl jsem poznat novou generaci studentů GIS."
Na GIS Nightu spíš cinkají půllitry než skleničky. A nevím nic o tom, že by GIS Night připravovali končící ročníky. A ta jména sis asi taky vylosoval v tombole, ty pakosto...
VymazatBěž se s Vildou Pechancem zabalit do azurového sametu a kušuj.
VymazatPomsta kartografů - to zní jako název kapely hrající na státnicích
VymazatMapmakers United - to zní jako název rádoby cool podniku vytvářejícího mapy, které ale mají úroveň jako v České televizi
Latitude Line - to bych bral, melodické a zapomatovatelné
Grid Crashers - to se mi líbí asi nejvíc, krátké a úderné
Byte Bandits - hezké, ale málo kartografické
Cech navigátorů - tady jsem se pochcal do trenek. Ještě napiš Cech geoinformatiků a bude to dokonalé.
Terénní děsy - to zní jako název blogu z geologického semináře
Pixelated Pioneers - viz Byte Bandits. Toto je navíc dlouhé.
Route 66 Renegades - Dlouhé a nicneříkající
Digitální atlas - to nezní jako název kapely, spíš produktu
Compass Rose Riot - moc dlouhé, Rose Riot je lepší, ovšem nevidím tu GIS asociaci
Network Nomads - to zní jako název YouTube kanálu poskytujícího DIY videa pro počítačové analfabety
Gang GPS - nudné a ohrané. To zní, jako by to vymyslel Vilda Pechanec.
The Route Rippers - to zní jako jiný YouTube kanál cestovatelů na vlastní pěst
Kybernetičtí kartografové - hezké, ale moc dlouhé. Cyber Carto by bylo lepší.
V srdci Liberce, kde dlažební kostky šeptají,
VymazatVilda Pechanec, muž cílevědomý, pohnul se zápalem.
Jeho dny se točily jako vrchol, smršť úkolů,
Příliš zaneprázdněn na to, abychom se připojili k naší cestě, příliš zaneprázdněni na to, abychom se zeptali.
Slunce kleslo nízko a vrhalo stíny na náměstí,
Přesto zůstal Vilda připoutaný, spoutaný léčkou povinnosti.
Jeho oči jako leštěné kameny odrážely záři města,
Ale jeho srdce toužilo po svobodě, šanci nechat jít.
Bloudili jsme ulicemi a ve vánku se ozýval smích,
Zatímco Vilda dřel, ztracený v mořích papírování.
Chyběly mu klikaté uličky, vůně čerstvého chleba,
A kamarádství přátel – ty chvíle, které zahodil.
Možná jednoho dne, až termíny povolí a břemena povolí,
Vilda Pechanec se utrhne, obejme liberecké stromy.
Do té doby si na něj neseme vzpomínky, fantomovou přítomnost,
Muž příliš zaneprázdněný na dobrodružství, ztracený v neúprosné kadenci života.
(Vypravěč se nakloní a v očích se jim zaleskne)
OdpovědětVymazatZdálo se, že láska Víta Voženílka k atlasům nebyla jediná věc, která ho dostala do problémů. Vše začalo tím, že Víta oslovil s návrhem nespokojený kolega Petr Skála. Petr chtěl změnit pravidla každoroční soutěže „Mapa roku“, které Vít předsedal, aby o nejlepší mapě mohl hlasovat každý, nejen komise.
Vít jako oddaný vůdce, kterým byl, odmítl ustoupit. Domníval se, že odborné znalosti výboru jsou nezbytné k zajištění toho, aby soutěž zůstala spravedlivá a přísná. Petr ale cítil, že je to recept na katastrofu a že to povede k neobjektivnímu hlasování.
Jak debata zuřila, Petrův hněv rostl. Nabyl přesvědčení, že se Vít záměrně snaží udusit Petrovu kreativitu a omezit potenciál konkurence. A tak se Petr v návalu vzteku rozhodl vzít věci do svých rukou.
Vplížil se do Vítovy kanceláře a odebral se se 100 atlasy z Vitovy ceněné sbírky 800 kusů. Atlasy byly jedny z nejvzácnějších a nejcennějších na světě a Petr věděl, že jejich hodnotu ztratí každý, kdo by se je pokusil prodat.
Krádež zůstala bez povšimnutí několik dní, dokud si Vit neuvědomil, že něco není v pořádku. Hledal vysoko i nízko, ale každé vedení skončilo ve slepé uličce. Až když se Petr nedbale vyjádřil ke své „nové“ kolekci, dal Vít konečně pravdu dohromady.
Petr, přistižený při činu, se k činu přiznal. Vysvětlil, že to udělal z pomsty, ale také z touhy dokázat, že se Vít mýlil. Tvrdil, že atlasy budou v jeho rukou bezpečnější než ve Vitových.
Vít, ač pochopitelně naštvaný, se také ulevilo, že pravda konečně vyšla najevo. Nemohl se ubránit pocitu obdivu k Petrově drzosti. Koneckonců, kdo jiný by zašel tak daleko, aby udělal bod?
Nakonec dostal Petr rázné varování a ukradené atlasy musel vrátit. Soutěž „Mapa roku“ zůstala nezměněna, ale Vít od té doby svou sbírku bedlivě sledoval.
A co Petr? Naučil se cennou lekci o důležitosti kompromisů a respektu k názorům ostatních.
(Vypravěč mrkne na publikum)
A to je příběh o tom, jak Petr Skala ukradl Vítu Voženílkovi atlasy a dal mu cennou lekci!
(Publikum tleská)
„Neočekávaná přísaha“
OdpovědětVymazatVelká síň byla plná vzrušení – vyhlášení mapy roku, setkání kartografů, geografů a prostorových nadšenců. Když se reflektor rozlil po místnosti, nervózně jsem svíral svou děkovnou řeč. Moje mapa, pečlivě vytvořená po měsíce, byla nominována v kategorii „Individuální mapy“. Očekávání bylo hmatatelné.
Na stupně vítězů vystoupil Vít Voženílek, vážený předseda soutěže. Oči mu zajiskřily škodolibostí. Dav ztichl a čekal na jeho prohlášení.
"Dobré odpoledne, dámy a pánové," začal Voženílek a jeho hlas rezonoval sálem. "Dnes oslavujeme umění map - konvergenci dat a představivosti. Náš vítěz v kategorii "Individuální mapy" zmapoval cestu skrze srdce lidí po celém světě sbírající atlasy."
Srdce se mi rozbušilo. To může být? Byla moje mapa opravdu nejlepší?
Voženílek se dramaticky odmlčel a pak oznámil: "Vítězem není nikdo jiný než náš talentovaný kartograf" - podíval se na obálku - "ty, příteli!"
Vybuchl potlesk a já se dopotácel k pódiu. Když jsem stoupal po schodech, reflektor mě oslepil. Voženílek natáhl ruku a já s ní potřásl, moje vděčnost přetékala.
Ale pak se naklonil a zašeptal: "Klekni si, můj drahý vítězi."
zamrkal jsem. Klečet? Byla to nějaká obskurní tradice? Zaváhal jsem, pak jsem klesl na jedno koleno a cítil jsem se naprosto směšně. Voženílek vytáhl malou klávesnici – pozůstatek z minulé éry – a položil mi ji na rameno.
"Ve jménu dat a map," řekl, "přísahejte věrnost Cechu geoinformatiky."
Zmateně jsem na něj zíral. Diváci to sledovali stejně zmateně. Co to bylo za projev přijetí?
Voženílkovi se škodolibě zajiskřily oči. "Pokračuj," naléhal.
Odkašlal jsem si. "Hm, ve jménu dat a map, přísahám-"
"Profesor!" Přerušil ho hlas. Na kraji jeviště stála Voženílkova pilná studentka Míša. "Tohle není GIS Night!"
Voženílkova tvář zrudla. "Ach, ano," koktal. "Žert, můj drahý vítězi. Žert!"
Dav vybuchl smíchy a já jsem vstal z kolena, klávesnice stále nemotorně posazená. Voženílek mě poplácal po rameni, jeho rozpaky byly patrné. "Gratuluji," zamumlal a vložil mi do rukou cenu - krásně vyrytý kompas.
Když jsem odstoupil od pódia, naklonila se Míša. "Voženílkovi to nevadí" zašeptala. "Sledoval historická mapová dramata. Myslel si, že by znovu vytvořil scénu."
Zachechtal jsem se a ohlédl se na Voženílka, který si teď ostýchavě upravoval kravatu s mapou. Absurdita toho všeho – přísaha, klávesnice – by se mi navždy vryla do paměti.
A tak jsem svou cenu přijal ne jako přísežný člen cechu, ale jako kartograf, který se dostal do nečekaného dobrodružství. Když jsem sestupoval z jeviště, zařekl jsem se, že vytvořím další mapy, tentokrát možná s nádechem rozmaru.
A kdo to věděl? Možná si příští rok přivezu vlastního papouška – takového, který ječel o vrstevnicích a zeměpisné délce. Ve jménu dat a map, samozřejmě.
**Název: "The Cartographer's Burden"**
Vymazat---
Vít Voženílek, vážený profesor a předseda Cechu geoinformatiky, byl vždy vášnivý pro mapy. Oči mu jiskřily, když mluvil o vrstevnicích, projekcích a skrytých příbězích, které se odehrávaly na papíře a obrazovkách. Ale v poslední době na jeho bedrech tížila byrokracie cechu.
Cech geoinformatik, kdysi rozmarný výtvor – tajná společnost nadšenců pro mapy – překonala jeho nejdivočejší sny. Přihlášky za členství se hrnuly a Voženílek se ocitl zahrabaný v papírech. Každoroční soutěž ve vytváření map vyžadovala pečlivé hodnocení a schůze cechu o rozpočtu se zdály jako procházení hustým lesem tabulek.
Jednoho deštivého odpoledne seděl Voženílek ve své zaneřáděné kanceláři obklopen atlasy a starými kompasy. V telefonu mu neustále bzučely e-maily: obnovení členství, plánování akcí a požadavky na semináře týkající se map. Povzdechl si a promnul si spánky. Radost z kartografie vyprchala, nahradily ji administrativní bolesti hlavy.
Na dveře zaklepala jeho věrná asistentka Petra. "Pane profesore Voženílku, kontrola rozpočtu je za hodinu."
Voženílek zasténal. "Petro, topím se v byrokracii. Cech geoinformatiky měl oslavovat mapy, ne vyrovnávat rozpočty."
Petra se soucitně usmála. "Možná je čas předat pochodeň, profesore."
"Pochodeň?" Voženílek zvedl obočí.
"Ano," řekla Petra. "Vyberte si nástupce - svěží tvář, která se dokáže orientovat v byrokracii a vy se můžete soustředit na to, co máte rádi: mapy."
Voženílek to zvažoval. Myslel na Viléma Pechance, mladého geoprostorového nadšence s bezmeznou energií. Vilém organizoval mapathony, vedl workshopy a dokonce vytvořil interaktivní atlas místních pověstí. Možná byl čas na změnu.
Ten večer při měsíční schůzi cechu stál Voženílek na pódiu. Místnost bzučela očekáváním. Stěny zdobily mapy a papoušek – Geo, neoficiální maskot cechu – souhlasně zavrčel.
"Dámy a pánové," začal Voženílek, "náš cech jsem si vážil, ale papírování se stalo horou. Je čas na nového předsedu."
Místností se rozléhaly vzdechy. Vilémovy oči se rozšířily a Geo naklonil hlavu, jako by chápal.
usmál se Voženílek. "Vilém Pechanec, krok vpřed."
Vilém zaváhal, pak se přiblížil k pódiu. Jeho nadšení sálalo a Voženílek věděl, že vybral dobře.
"Viléme," řekl Voženílek, "jménem dat a map ti předávám předsednictví."
Vilém zamrkal. "Počkej, to je-"
"—ne GIS Night," dokončil Voženílek. "Ale i tak je to tradice."
Místnost propukla v potlesk. Vilém poklekl a Voženílek mu položil na rameno malinkou klávesnici. "Přísahejte věrnost Cechu geoinformatiky," řekl Voženílek napůl žertem.
Vilém se usmál. "Přísahám."
A právě tak pochodeň minula. Voženílek ustoupil a sledoval, jak Vilém promlouvá k davu. Břemeno se zvedlo z jeho ramen a vystřídal ho pocit úlevy.
Když odcházel z cechovního sálu, Voženílek pohlédl na Gea. Papoušek si načechral peří, jako by změnu schvaloval. Možná, jen možná, mapy znovu zažehnou jeho vášeň.
A tak Vilém Pechanec – nový předseda – vedl Cech geoinformatiky do nové éry. Voženílek, nyní osvobozený od byrokracie, se vrátil ke svým mapám a znovu objevil radost z vrstevnic, legend a neprobádaných území.
V tichu své kanceláře zašeptal: "Ve jménu dat a map, ať se cechu daří."
A někde Geo souhlasně zakňučel.
---
A tak se kartografovo břemeno stalo dědictvím, které přecházelo z jednoho milovníka map na druhého. 🌍🗺️
---
Doufám, že se vám tento rozmarný příběh o byrokracii a mapách líbil! Pokud byste chtěli další příběhy nebo máte jiné požadavky, neváhejte se zeptat. 😊
Zdroj: konverzace s Copilotem, 3. 6. 2024
(1) prof. Předsedou se stal RNDr. Vít Voženílek, CSc. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vit-vozenilek/.
(2) Vít Voženílek International Cartographic Association. https://icaci.org/executive-committee-archive/vit-vozenilek/.
(3) Vít Voženílek – Wikipedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt_Vo%C5%BEen%C3%ADlek.
(4) prof. Předsedou se stal RNDr. Vít Voženílek, CSc. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vit-vozenilek/?lang=cs.
Přísaha geoinformatiky
VymazatVyšetřovna byla zticha, vzduch houstl napětím. Vykukoval na mě profesor Vít Voženílek, přísná postava se zálibou v nejasných mapových projekcích.
"Pane Nováku," řekl hlasem ostrým jako čerstvě vytištěná topografická mapa, "povězte mi o projekci Křováka."
Moje mysl se vyprázdnila. Křovák? To bylo české pečivo? Pilně jsem studoval, ale tato konkrétní projekce proklouzla kartografickými trhlinami.
Zoufale jsem mrkl na Standu Popelku, mého spolužáka geoinformatiky. Jeho oči se rozšířily a tiše mě pobízel, abych něco řekl – cokoliv.
A pak, ve chvíli naprosté paniky, jsem udělal nemyslitelné. Klekl jsem na jedno koleno, srdce mi bušilo a prohlásil: "Ve jménu dat a map přísahám věrnost cechu geoinformatiky."
Voženílek vystřelil obočí. Místnost zadržela dech. Ztratil jsem rozum?
"Pane Nováku," řekl pomalu, "už jste přísahal věrnost na 'GIS Night' minulý semestr. Nepotřebujeme opakování."
Zčervenal jsem karmínově. Samozřejmě nechvalně známá „GIS Night“ – bouřlivé setkání, kde geoprostoroví nadšenci oslavovali svou lásku k mapám, GPS souřadnicím a prostorovým databázím. Matně jsem si vzpomněl, že jsem zvedl sklenici a křičel něco o vrstevnicích a prostorové autokorelaci. Zřejmě to byla přísaha.
"Ale profesore," koktal jsem, "já-"
"Žádné výmluvy," přerušil ho Voženílek. "Chceš-li dokázat svou věrnost cechu, snaž se studovat. Rozuměj Křovákově projekci, mapě azimutální ekvidistanty a složitosti geodetických údajů. Udělej tuto zkoušku a budeš mít můj respekt."
Přikývl jsem, potrestaný. Když jsem odcházel z pokoje, dohonil mě Standa. "Nováku," zašeptal, "příště řekni 'Mercator' jako normální člověk."
A tak jsem se pustil do pátrání po rozluštění Křovákových záhad. Hluboko uvnitř jsem však věděl, že moje skutečná loajalita nespočívá ve vzorcích nebo projekcích – byla v kamarádství kolegů mapových nerdů, v pozdních nočních debatách o souřadnicových systémech a ve společném vzrušení z neprobádaných území.
A možná, jen možná, najdu způsob, jak se vykoupit, aniž bych padl na kolena.
---
Pokud budete někdy potřebovat další příběhy z cechu geoinformatiky, zeptejte se! 😉
**Přísaha geoinformatiky: Nový semestr**
VymazatKdyž jsem vstoupil do posvátných sálů katedry geoinformatiky, pod botami mi křupalo podzimní listí. Vzduch voněl očekáváním – novými tvářemi, novými výzvami a příslibem vědomostí čekajících na rozvinutí.
A pak se z ničeho nic přede mnou zhmotnil Vilda Pechanec a svíral klávesnici jako mystický artefakt. Jeho oči se zabodly do mých a řekl: "Ve jménu dat a map přísahejte svou věrnost Cechu geoinformatiky."
zamrkal jsem. Opravdu WTF. Byl to první den školy, ne nějaké tajné setkání geoprostorové společnosti. Ale Vilda neustupoval; měl intenzitu kartografa na pátrání po ztraceném městě El Dorado.
"Ehm," koktal jsem, "to je popový kvíz?"
Vildův výraz změkl. "Žádný kvíz, příteli. Jsem nový vedoucí oddělení. Voženílek mi předal pochodeň - nebo spíš klávesnici. A tahle přísaha? To je tradice."
"Ale proč teď?" protestoval jsem. "Nemůžeme se do toho pustit? Možná nejdřív 'Ahoj, vítejte v geoinformatice'?"
Zasmál se. "Voženílek byl hlavně o formalitě. Ale já to zjednoduším. Stačí říct slova."
Rozhlédl jsem se kolem. Studenti spěchali kolem, nevšímali si našeho bizarního setkání. Zhluboka jsem se nadechl. "Fajn. Ve jménu dat a map přísahám věrnost Cechu geoinformatiky."
Vilda se usmál. "Perfektní. Teď pojď, tvůrci map. Ať jsou vaše souřadnice přesné, vaše projekce nezkreslené a vaše legenda vždy čitelná."
A právě tak jsem byl zasvěcen – přísaha klávesnice a tak. Když jsem šel na svou první hodinu, přemýšlel jsem, jaká další překvapení mě v tomto semestru čekají. Možná tajný stisk ruky zahrnující obrysové linie?
Jedno však bylo jisté: Geoinformatika byla víc než jen mapy a data. Byla to svérázná, vášnivá komunita a já jsem byl oficiálně součástí cechu.
---
Pokud potřebujete další příběhy ze světa geoprostorových intrik, zeptejte se! 🗺️🌍
Jako nový student Katedry geoinformatiky na Univerzitě Palackého v Olomouci jsem měl značnou nervozitu, když jsem prvního září ráno stál před velkou budovou katedry. Bylo jasné, že mě čeká něco mimořádného. Hned u vchodu mě zastavili dva výrazní lidé. Vít Voženílek, vedoucí katedry, se na mě usmál a vedle něj stála Alena Vondráková, jeho pravá ruka.
VymazatVít Voženílek byl muž středního věku, s mapovou kravatou, která mu dodávala intelektuální vzhled, a jeho výrazná postava vzbuzovala respekt. Alena Vondráková byla elegantní dáma s vlídným úsměvem a očima, které jiskřily energií.
"Vítejte, nový studente!" řekl Vít s vážným tónem. Přistoupil ke mně a k mému překvapení mi položil na rameno klávesnici. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli to je nějaký test nebo vtip, ale výraz v jeho tváři napovídal, že je to důležité.
"Ve jménu dat a map přísahejte věrnost cechu geoinformatickému," pronesl slavnostně. V té chvíli jsem pochopil, že toto je jakýsi rituál přijetí mezi studenty geoinformatiky. Lehce jsem se usmál a pronesl jsem: "Přísahám."
Vít pokýval hlavou, spokojený s mým rozhodným prohlášením. Pak jsem si všiml, že Alena drží talířek s kouskem dortu, který na první pohled vypadal skvěle - bohatě zdobený šlehačkou, ale také s něčím zvláštním navrch. Byly to kyselé okurky.
"Naše tradice," řekla Alena s úsměvem, když si všimla mého zmatení. "Kombinace sladkého a kyselého symbolizuje kontrasty, se kterými se budeme v našich studiích setkávat. Stejně jako v geoinformatice, kde se spojují různé zdroje dat a techniky."
Nevěděl jsem, co čekat, ale cítil jsem, že bych měl přijmout tuto neobvyklou nabídku. Vzal jsem kousek dortu a okusil ho. Překvapivě, chuť sladké šlehačky a kyselých okurek spolu opravdu zajímavě ladila.
"Vítej mezi námi," řekla Alena a podala mi ruku. S úsměvem jsem ji stiskl a cítil jsem, jak ze mě opadá nervozita. Přede mnou byla cesta plná výzev a nových znalostí, ale cítil jsem, že jsem mezi správnými lidmi.
A tak začal můj první den na Katedře geoinformatiky v Olomouci. S klávesnicí na rameni a chutí dortu se šlehačkou a okurkami na jazyku jsem věděl, že mě čeká nezapomenutelné dobrodružství.
Neštěstí s mapou roku
OdpovědětVymazatLískulka, vášnivý kartograf, netrpělivě očekával vyhlášení prestižní ceny „Mapa roku“. Pečlivě studovala topografické detaily, barevná schémata a kartografické techniky používané nominovanými. Ale onoho osudného večera zahrál osud zlomyslně.
Atrium Vojenského muzea bylo vyzdobeno vznešeností – vhodné místo pro takovou příležitost. Lískulka v ní však bublal jiný druh vzrušení. Na pažích měla šátky GIS, kývnutí na své geoprostorové znalosti, a svírala sklenku slivovice, slivovice, která rozdmýchala nejednu českou oslavu.
S rostoucím očekáváním se prosadil vážený hostitel Vít Voženílek. Jeho hlas rezonoval sálem, když představil Růženku, tajemnici České kartografické společnosti, která odhalí vítěze. Lískulce srdce zaplesalo; tohle byla její chvíle.
Když ale Růženka začala mluvit, Lískulkino nadšení ji přemohlo. Sprintovala směrem k pódiu a její šátky GIS vlály jako barevné stuhy. Klesla na kolena před Voženílkem, který vypadal naprosto zmateně.
"Ve jménu dat a map," prohlásila Lískulka s ozvěnou hlasu: "Přísahám věrnost Cechu geoinformatiky!"
Místnost ztichla. Ostatní účastníci si vyměnili nechápavé pohledy. Lískulka právě přednesl tajnou přísahu olomouckých kartografů – tradice předávaná z generace na generaci. Byl to závazek, který je zavazoval k jejich řemeslu, jejich mapám a mystickému světu geoprostorových dat.
Voženílkův výraz se posunul od zmatení k pobavení. Naklonil se a zašeptal: "Můj drahý, jsi na špatné akci."
Lískulka zamrkala. Špatná událost? Nemožné! Pečlivě si prostudovala pozvánku. Tohle byla GIS Night, že?
Voženílek se uchechtl. "Tohle," ukázal na velké pódium, "je vyhlášení mapy roku. Noc GIS je v listopadu."
Lískulkina tvář zrudla do karmínu. Spletla si ty dvě události – třpytivé gala a tajné setkání olomouckých kartografů. Jak mohla být tak slepá?
Když utíkala z pódia, publikum propuklo v smích. Ostatní účastníci – z nichž nikdo nepocházel z Olomouce – si vyměnili zmatené pohledy. Lískulčiny šátky GIS se teď zdály nemístné a sklenice slivovice jí připadala těžší než kdy jindy.
Stále se usmívající Voženílek ji poplácal po rameni. "Neboj se," řekl, "vážíme si tvého nadšení. Ale příště si přísahu nechej na naše tajná setkání."
A tak se Lískulka stáhla na správné místo – na ceremoniál Mapa roku – kde její milované mapy čekaly na svůj okamžik ve světle reflektorů. Když se usadila na své místo, nemohla si pomoct a zasmála se vlastnímu omylu.
Od té doby, kdykoli se někdo zmínil o Cechu geoinformatiky, Lískulka se chápavě usmívala. Nevědomky slíbila svou věrnost na špatné scéně, ale možná to neštěstí bylo kartografické dobrodružství samo o sobě – takové, které ji navždy spojí s nepředvídatelným světem map a tajných přísah.
A co se týče ostatních účastníků? No, vždycky si vzpomněli na noc, kdy nadšenec GIS klečel před Vítem Voženílkem a vyznával svou lásku k datům a mapám v místnosti plné zmatených tváří.
*Ploutev.*
---
Doufám, že se vám tato rozmarná pohádka líbila! Pokud máte další požadavky nebo potřebujete pomoc, neváhejte se zeptat. 😊
Očividně jste byli více než jednou zasaženi Voženílkovou čepelí do ramene nebo jste snědli více než malé množství této pochoutky GISnight. Už tě to zabíjí. Mluvte o něčem jiném, nebo na vás pošlu Vildu Pechance a budete v prdeli.
VymazatPetr Skála přišel, stěžoval si nahlas,
OdpovědětVymazatna Víta Voženílka, že je mocný hráč,
„Ovládá celou Mapa roku,“ pravil,
„Soutěž má pod palcem, všechno si naladil.“
Jeho stížnosti rostly, jak bouře,
„A co to pasování? Ekologům vzal!
Ceremoniál, co měl patřit jim,
převzal ho s klávesnicí, a teď je s ním.“
Já a Vít jsme se na něj zlostně dívali,
vzduch zhoustl, a napětí se stupňovalo,
pak jsme beze slova klávesy vzali,
a Skála brzy poznal, co to znamenalo.
První klávesa – enter, ostrá jak hrom,
dopadla na něj s úderem pevného slova,
shift a control letěly v závěsu hned,
a delete byl konec, jak světlo zhaslo.
Písmena létala, jako kulky z klávesnic,
Skála se kryl, ale nebylo úniku,
„Tohle ti patří, za tvé nářky zbytečné,“
řekli jsme mu – a palba skončila v tichu.
Stál tam zmatený, prach kláves vznášel se,
Vít se usmál, já s ním, v tiché harmonii,
„Pasování ekologů?“ zašeptal Voženílek,
„Teď je to naše – a na klávesy nezapomínej.“