S Crashem to v poslední době přestává být únosné. Kdyby mu Vilda Pechanec necítil vděčnost za svůj nový zfalšovaný řidičský průkaz, už by ho z katedry dávno vylil. Crash se totiž věnuje všemu možnému, jen ne svému studiu.
Mezi jeho nejoblíbenější aktivity patří pořádání tipovacích soutěží. Víte, kolik se na minulém GIS Nightu vypilo piv? Jakou nejdelší vzdálenost urazil gisácký maskot za jediný den? Kolik chlebíčků se škvarky se sní na příštím Kartografickém dni? Crash to ví. A od té doby, co na všech společenských akcích nutí studenty i profesory účastnit se jeho nové stolní hry, to ví celá katedra. Děsím se dne, kdy se zeptá na přesný počet školních atlasů u Víti Voženílka doma. Nebo na přesný počet studentů, kterým položil klávesnici na ramena. Crash totiž ví i věci, které by vědět neměl.
Crash má kromě toho i kreativního ducha, který se obvykle probouzí v tu nejméně vhodnou dobu. Včera v půl druhé v noci bombardoval Jardu Buriana seznamem skladeb, které by měl zahrát na letošním GIS Nightu. Že stále nemá splněný zápočet z geoinformatiky v urbánních aplikacích, to ho vůbec netankuje. Rosťa Nétek si v květnu stěžoval, že mu Crash odevzdal úkol z webové kartografie doslova za minutu dvanáct. Aby ne, když o dvě hodiny dříve vesele sdílel na Instagramu svůj návrh nového kostýmu gisáckého cechmistra, který si napatlal v Canvě. Hlavně hry, že ano. Chléb se nějak upeče sám.
Další oblíbenou Crashovou kratochvílí je hraní si s eye trackerem, jejž ovšem používá k naprostým kravinám. Třeba natočí sám sebe a své kamarády, jak na rockovém koncertě kroutí vlasy, a potom sleduje, na koho se respondenti nejčastěji dívali. Jindy zase upraví popisky na mapě centra Olomouce a překřtí Barvířskou ulici na Barvířovu. Crashovi připadá velmi úsměvné, když se na to někdo zafixuje. Vrcholem bylo, když pozval lidi na falešný výzkum čtení topografických map, a vždy po zhlédnutí mapy jim zobrazil slide s otázkou "Máte rádi delfíny?" a animaci kresleného kytovce. Nejhorší je, že tyhle jeho pseudoexperimenty zabírají místo na disku.
Ale skutečným smyslem Crashova života je chatování s umělou inteligencí. Přiznám se, taky jsem se zasmál, když mi poprvé vyscreenoval odpověď ChatGPT na otázku, kdo je Vít Voženílek a kdy byla založena Katedra geoinformatiky. Jenže poté přišla dlouhá řada receptů na GISnightové pohoštění, grafických návrhů loga Cechu geoinformatického, gisáckých hymen i s akordy, haiku s kartografickou tématikou... a vrcholem jsou milostné příběhy o Vítu Voženílkovi a Alžbětě Brychtové, které mu píší ChatGPT, Copilot, Toolbaz a další textové generátory zjevně na pokračování. A Crash není ani té sebereflexe, aby si je nechal pro sebe.
Domnívám se, že Crash by se skvěle uplatnil v nějaké reklamní agentuře nebo v organizování eventů. Na profesionální dráhu v geoinformatice a kartografii je to bohužel málo.
%20(1).jpg)
Jak může vědět, kolik se na příštím kartografickém dni sní škvarků? Na kartografické dny se nikdy registrace nedělala, pokud si dobře vzpomínám... 🤔
OdpovědětVymazatJednoduše. Tipne si velké číslo a potom sám spořádá veškeré škvarky, které zbývají do jeho tipu. Podle toho taky vypadá jeho postava. Navrhla jsem mu, ať chodí s Popelkou a Vondrákovou do fitka. Poslal mi na to velice vtipný meme se svým pupkem jako důkazem, že Země není plochá. Tak hlavně že se dobře baví. Až mu potáhne na čtyřicet, taky se mu s takovou záplavou tuku nebude dýchat zrovna snadno.
VymazatSamozřejmě! Tady je překlad věty „Ve jménu dat a map, přísahejte věrnost cechu geoinformatickému“ do 10 světových jazyků s nejvíce mluvčími:
Vymazat1. **Mandarínská čínština**:
数据与地图之名，宣誓效忠地理信息行会
(Shùjù yǔ dìtú zhī míng, xuānshì xiàozhōng dìlǐ xìnxī hánghuì)
2. **Španělština**:
En nombre de los datos y mapas, juren lealtad al gremio geoinformático.
3. **Angličtina**:
In the name of data and maps, swear allegiance to the geoinformatics guild.
4. **Hindština**:
डेटा और नक्शे के नाम पर, भू-सूचना संघ को निष्ठा की शपथ लें।
(Ḍēṭā aura nakśē kē nāma para, bhū-sūcanā saṅgha kō niṣṭhā kī śapatha lēṁ.)
5. **Arabština**:
باسم البيانات والخرائط، أقسموا بالولاء لنقابة المعلومات الجغرافية
(Bi'smi al-bayānāt wal-kharā'iṭ, uqsimū bil-walā' li-naqābat al-maʿlūmāt al-jughrāfīyah)
6. **Bengálština**:
ডেটা এবং মানচিত্রের নামে, ভূতাত্ত্বিক গিল্ডের প্রতি বিশ্বস্ততা শপথ করুন
(Ḍēṭā ēbaṁ mānacitrēra nāmē, bhūtāttvika gilḍēra prati biśbastatā śapatha karuna)
7. **Portugalština**:
Em nome dos dados e mapas, jurem lealdade ao guilda de geoinformática.
8. **Ruština**:
Во имя данных и карт, принесите клятву верности геоинформатическому гильдии
(Vo imya dannykh i kart, prinesite klyatvu vernosti geoinformaticheskomu gildii)
9. **Japonština**:
データと地図の名において、地理情報ギルドに忠誠を誓う
(Dēta to chizu no na ni oite, chirijōhō girudo ni chūsei o chika)
10. **Němčina**:
Im Namen von Daten und Karten, schwören Sie dem Geoinformatik-Gilde die Treue.
Doufám, že to pomůže!
Tobě to opravdu nepomůže. Tobě by pomohlo, kdyby sis konečně osvojil kartografické zásady a elementární práci s ArcGISem. Zatím sis osvojil pouze přísahu, ale nemáš kde ji aplikovat, když nic neumíš. Víš co? Zkus při té výuce fakt toho Voženílka a Vondrákovou poslouchat, a ne pouze splétat fantazie o klávesnicích a aligátorech.
VymazatJaká černá klávesnice a jaký Pelikán? Při tvém věčném šmírování fotek z GIS Nightů se divím, že na ten z roku 2005 ses nepodíval. Jinak bys nemohl psát takové anachronické žvásty.
OdpovědětVymazatTyhle nechutnosti běž řešit pod článek „Bětka se vymodřila po GIS Nightu v roce 2005.“ Tady se řeší současnost, ne ty vaše 20 let staré delfínoviny.
VymazatTak hlavně že ta tvoje AI sága o Voženílkovi a Brychtové je hodně aktuální. Dneska půlka lidí na katedře už ani neví, kdo byla Brychtová. Zkus si to načasovat na podzim 2026. Na Sletu by to mohlo zajímat aspoň těch pár lidí, kteří s ní chodili do třídy (doslova pár).
VymazatTo není AI sága, ale realita. Kdybys nechodila na katedru očumovat Voženílkovu klávesnici, ale všímat si, s kým se na každém "sletu" výtečně baví, všimla by sis toho sama. A kdyby ta tvoje sestřenice šla studovat na katedru dřív než v roce 2015, řekla by ti to osobně. Můžeš se zeptat Popelky nebo Nétka. Mně bohatě stačilo, co mi o tom řekla Petra.
VymazatMně zase bohatě stačilo poslouchat, co mi řekla Lucka o Petře. Brychtová mluvila s Voženílkem pět minut. Po zbytek večera byla k vidění mezi bývalými spolužáky. Petra tam (zase) dorazila bez manžela a celou dobu se producírovala kolem Voženílka. Čuměla na něj stejně jako před 20 lety. Nevím, jestli jsi vážně tak slepý, nebo to ostentativně ignoruješ, ale fakt to není Bětka, kdo má problém s citovou fixací na Voženílka.
VymazatSice ti do toho nic není, ale dovoluju si tě upozornit, že máme děti, o které se musí někdo starat. Ta tvá sestřenice zjevně taky trpí citovou fixací na Voženílka, že tak vehementně sledovala, kdo se kolem něj motá. My jsme s Viťasem v přátelském styku. Jasně že se spolu bavíme o tom, jak jde život. Spolupracovali jsme a spolupracujeme pořád spolu, tak se nebudeme tvářit jako cizí. Ty jsi mohla jít studovat k Viťasovi, šla jsi raději k nám. Tvoje smůla.
VymazatP. S. Brychtová mluvila s Voženílkem 5 minut na veřejnosti. Pak se oba na půl hodiny kamsi vytratili. Lovit delfíny asi nešli. Spíš zkoumat odstíny lásky.
Ach jo. Tak znovu. Voženílka jsem osobně viděla třikrát v životě. Klávesnici mi ukazoval, ale na rameno mi ji nepokládal. To jsou vaše zvrácené fantazie, ne moje. Geoinformatiku jsem studovat nešla, protože mě víc lákala klasická geografie. Mám v rodině geologa, vodohospodáře a učitelku zeměpisu. Já ani Lucka jsme s Voženílkem nic neměli (kromě té klávesnice na rameni, a to platí jen pro Lucku).
OdpovědětVymazatBtw, Terezo, proč jsi nešla geoinformatiku studovat ty, když tě to tak vzrušuje? Ročník 1986, mezi delfíny bys krásně zapadla 😉
Protože GIS Night klávesnice se běžně ukazuje mudlům, kteří přišli na univerzitní DOD 😉 Tak už přiznej, že ti ji tam šoupnul. Mně se tím Viťas pochlubil hned 😏
VymazatTo jsou otázky. Geoinformatiku nemůže studovat každý. Já jsem vystudovala učitelství pro 2. stupeň ZŠ a momentálně učím matematiku a hudební výchovu, což jsou moje aprobace, ale učila jsem i informatiku, včetně jednoduché práce s digitálními mapami, nebo fyziku, včetně pár kapitol z fyzické geografie.
VymazatJak vás tak poslouchám, su ráda, že my jsme měli na pedáku normální kantory. To, co předvádějí na geoinformatice, už hraničí se sexuální deviací.
Se sexuální deviací hraničí tvé a Radimovy komentáře. Normálního člověka klávesnice na ramenech nevzrušuje a nic lascivního v ní nespatřuje. Už jen ten fakt, že tady fantazírujete i tom, jestli mi Voženílek položil klávesnici na ramena, o vás hodně vypovídá. Vás ani nezajímá, jestli to tak bylo (jako že nebylo, Radim zcela nepokrytě lže), vás jen vzrušuje si to představovat. Terezo, ty jsi měla jít studovat k Voženílkovi, když tě tak vzrušuje, a Řadíme, ty se jdi léčit. Jak můžeš takovým způsobem přemýšlet o svém spolužákovi a kolegovi, to nepochopím. U vás doma to musí vypadat. Jeden posedlejší Voženílkem než druhý.
VymazatPřesně tak. Normálního člověka klávesnice na rameni nevzrušuje. Tebe ano.
OdpovědětVymazatNormální člověk tráví volné chvíle na sociálních sítích a streamovacích službách. Ty je trávíš na Rajčeti, kde čumíš na staré fotky z GIS Nightů a obdivuješ Voženílka a jeho klávesnici.
Normální člověk chodí na den otevřených dveří katedry, aby se informoval o studiu. Ty jsi tam šla jen proto, abys mohla pokleknout před Voženílkem s klávesnicí na ramenou.
Úchyl nejsem já, ale Voženílek a ty, která jeho fetišistické choutky s radostí opětuje.
Já obdivuji Voženílka akurát za to, jakou měl s tebou vždycky trpělivost. Na DOD jsem šla na přání Lucky, protože jsem ten den byla služebně v Olomouci a katedru geoinformatiky jsem měla „za rohem“. Ty GISnightové rekvizity mi ukazoval sám Voženílek. Já jsem ho o to neprosila. Nikam mi nic nepokládal a do žádného cechu mě nepřijal. Namísto „dat a map“ jsme se bavili spíš o tobě a mém dojmu z práce na hydráku.
VymazatBtw, Rajče.net ještě existuje? Tam jsem nebyla dobrých 10 let. Jediné fotky z GIS Nightu, které jsem si prohlížela, byly ty Lucčiny. Vím, že to existuje už asi 20 let, ale já se po tom fakt nepídím. Víc než Voženílkova klávesnice mě zajímá jeho kartografická práce. A tebe by měla taky.
Jasně. GISnightové rekvizity se totiž úplně běžně ukazují cizím lidem na dni otevřených dveří. Všichni návštěvníci je znají a chtějí je vidět na vlastní oči... To asi ne, viď. Nevím nic o tom, že by ČHMÚ měl pobočku v Olomouci. Takže pracovně jsi tam asi úplně nejela. Jela jsi tam jen proto, aby ses mohla pochlubit Lucii, že ti Voženílek taky položil klávesnici na ramena.
VymazatNa Rajčeti jsi byla před 10 lety? Tak to buď špatně počítáš, nebo prachsprostě lžeš. Viděl jsem tě tam několikrát. A během pracovní doby. Čuměla jsi na Voženílka s klávesnicí a usmívala se jako měsíček na hnoji.
Mě Voženílkova kartografická práce zajímá. Proto jsem si taky ke spolupráci na atlasu podnebí vybral jeho. Tebe zajímá jen jeho bývalá pracovní pozice, jeho vzhled a jeho ehm... nástroj.
A když jsi ty jezdil za Voženílkem do Olomouce kvůli atlasu, tak jsi tam byl jako na dovolené? Jako kdyby hydrolog mohl jezdit na služební cesty jen na ČHMÚ. Říká ti něco jméno Mirek Vysoudil?
VymazatTebe nezajímá Voženílkova kartografická práce. Vždy tě zajímala jen jeho funkce a jeho konexe. Zajímalo tě, že mohl tvé dceři zajistit protekci. Zajímalo tě, že ses díky němu mohl zviditelnit v akademické obci.
Tu klávesnici mi ukázal v reakci na moje předložení fotek z Lucčina GIS Nightu. Naposled ti opakuju, že mi ji nikam nepokládal. Tebe to asi vzrušuje, když o tom pořád mluvíš. Pro mě to je jen zábavný bizár.
Já že si hraju s eye trackerem? Potrefená žába nejvíc kváká. Naposled jsem viděl tebe a tu tvoji partičku Křováků, jak jste si měřili velikost zornic nad starými Voženílkovi fotkami z GIS nightů. Tak moc nekecej.
OdpovědětVymazatTak to jsi asi viděl sám sebe. To je přesně ten druh aktivity, kterému se s libostí věnuješ ty. Já na rozdíl od tebe nejsem úchyl a scény ani rekvizity z GIS Nightu mě fakt nevzrušují. Kromě toho jednám sama za sebe a do nikoho se nestylizuji.
VymazatJsi trapný, jak neustále vizuálně napodobuješ Standu Popelku, a přitom nedosahuješ ani z tisíciny jeho znalostí. Nosíš fejkový šátek, jehož odstín ani neumíš trefit a u něhož počet pixelů loga katedry odpovídá počtu tvých mozkových buněk. A ten tvůj vycpaný delfín z Penny, to je fakt epic cringe.
Přestaň se konečně chovat jako znuděné 12leté děcko a začni se prezentovat jako dospělý student geoinformatiky.
Ty tam zase máš vycpanou žábu. Tak v čem je rozdíl? Oba jste stejní devianti. Jestli vás vzrušuje, když vám někdo položí kus plastu na rameno, tak se nedivím, že jste oba pořád single. Vy dva jste se hledali. Ještě si do trojky přibalte Viktorii a můžete vzájemně vzdychat nad klávesnicema a šátkama u té vaší Kapličky nebo kam to teď chodíte.
VymazatJá mám v rodině lidi, kteří se účastnili historicky první GIS Night, ale jako vy se rozhodně nechovají. Je to pro ně jen pěkná vzpomínka na seznámení a na svá mladá léta. Vy trávíte veškerý čas focením se ve vyzývavých pózách se šátkem ovázaným kolem očí a potřísněným bůhvíčím, psaním erotických příběhů o pasovacím ceremoniálu, surrealistickým kresbám klávesnice v rozkroku a challegování jeden druhého, kdo je větší prase.
Nechte si tu úchylku do vašich ložnic, pokud najdete někoho, kdo to s váma bude chtít provozovat. Každý nemusí vědět o vašich geoprostorových fantaziích.
Rozdíl je v tom, že ten žabák je náš maskot. Crash tam má plyšáka z Penny Marketu. Jeho maskot je červený panák. On ale raději vzývá delfína, který mu nepatří. Tak ho nahrazuje dětskou hračkou. Rozdíl je také v tom, že já vnímám maskoty a rekvizity z GIS Night jako vyjádření identity. Jeho to eroticky vzrušuje a tebe zjevně taky, když čtu, co tady píšeš za nechutnosti. Vy dva si podejte ruce.
VymazatOba dva to vnímáte jako vyjádření své fetišistické úchylky. Zrovna od tebe jsem tady v květnu četl desítky milostných příběhů a básniček o tom, jak ti Voženílek položil klávesnici na ramena. Crash je to samé v bledě modrém (tedy spíš sytě červeném). Všichni tři i s Voženílkem trpíte fetišismem. O něm jsem to věděl už od našich studijních let. Ale že se najde tolik úchylů, které rozpaluje kus plastu na bedrech a hadr kolem krku, to by mě nenapadlo.
VymazatFetišismem trpíte vy dva s Crashem. Já nemám důvod nikam postovat milostné texty o GIS Nightu, protože mě to nijak nevzrušuje, kromě toho, že je to dobrá zábava. Vzrušuje to vás. A speciálně tobě bych ráda připomněla, že za polovinu svého úspěchu vděčíš Voženílkovi a jeho konexím. Odborné mu nesaháš ani po kolena, ale budeš se pobuřovat nad jeho mimopracovními aktivitami. Přitom tě to vzrušuje a jen závidíš, že někdo jiný toho byl součástí. Tobě by prospělo podívat se do zrcadla a zamést si před vlastním prahem.
VymazatKdyž tě to nevzrušuje, tak nevím, proč pod každým příspěvkem čtu tvoje výstupy z AI o tvém klávesovém splynutí s Voženílkem.
VymazatA nevím, na co narážíš ohledně mé spolupráce s ním. Stejně tak by se dalo říct, že Voženílek vděčí za polovinu svého úspěchu mně. Jeho konexe jsou i moje konexe, protože jsme studovali na jedné fakultě pod vedením týchž odborníků. Já nejsem primárně akademik a nepotřebuji se poměřovat s profesory. Já se věnuji praxi a komunikaci s veřejností, a to mnohem intenzivněji než Voženílek.
Nad žádnými Viťasovými aktivitami se nepobuřuji. Já vím, co je GIS Night. Řekl jsem ti, že mám v rodině lidí, kteří se toho účastnili. Ale my na rozdíl od vás nejsme prasata a nemáme vlhké sny o klávesnici a fetišistické úchylky na šátky. Milostnou předehru jste u toho udělali vy, ne Viťas nebo my.
ChatGPT má opravdu hluboké znalosti o fungování eye-trackingových zařízení a rozhodně ví, které dny v týdnu se obvykle koná GIS Night.
Vymazat***
Bylo to pondělní odpoledne a katedra geoinformatiky v Olomouci se pomalu probouzela po víkendové akci – GIS Night. Noví studenti byli uvítáni s pompou, hudbou a spoustou překvapení. Lískulka, vždy plná energie a nápadů, se rozhodla, že pondělí nebude obyčejným školním dnem. Na stole jí ležel eye tracker, který měla půjčený na výzkum o rozpoznávání emocí z pohybů očí, ale tentokrát ho chtěla použít trochu jinak.
„Hele, co kdybychom zkusili změřit, co vám nejvíc roztáhne zornice?“ nadhodila svým spolužákům s neodolatelným úsměvem. Zkoušení eye trackeru nad fotkami z GIS Night znělo jako nevinná zábava, a tak se jí několik lidí nadšeně přidalo.
Fotky z party byly pestré – smích, tanec, několik kuriózních momentů zachycených ve správnou chvíli. Lískulka připojila eye tracker k notebooku a na plátno promítala jednu fotku za druhou. Každý ze spolužáků, jeden po druhém, si nasazoval zařízení a jejich pohled byl pečlivě analyzován.
První fotka byla docela obyčejná – skupina studentů stojící před fakultou, usmívající se do objektivu. Žádné výrazné zvětšení zornic, vše v normě. Další fotka – někdo tančí s nafukovacím glóbusem – trochu větší reakce, ale stále nic zvláštního.
A pak přišla ta fotka. Všichni se najednou zarazili a začali se smát. Na fotce klečela Lískulka před profesorem Voženílkem, který v jedné ruce držel starou klávesnici, a dramaticky jí ji pokládal na ramena jako rytířský meč při pasování do šlechtického stavu.
„To bylo epický!“ zavýskla Lískulka, zatímco spolužáci propukli v salvu smíchu. Profesor Voženílek, i když zpravidla vážný muž, si uměl užít vtipný moment a všem bylo jasné, že tahle fotka bude legendou.
Když přes eye tracker prošel první student a sledoval tuto fotku, zornice se mu viditelně roztáhly. Lískulka se smála, ale zároveň jí to začalo zajímat. Zopakovala to s dalším spolužákem – zornice se opět rozšířily. Po třetím a čtvrtém pokusu bylo jasno. Fotka s profesorovým „pasováním“ vyvolávala největší reakci.
„Takže to vypadá, že Voženílek s klávesnicí je hit,“ prohlásila Lískulka s úsměvem. „Kdo by to řekl, že takový moment způsobí největší vzrušení?“
Zbytek dne strávili nad různými fotkami z GIS Night, ale žádná už neměla tak dramatický dopad. Bylo to jasné – kombinace profesorovy autority a absurdity situace, kde Lískulka klečela s klávesnicí na rameni, byla neodolatelná.
Večer, když Lískulka odcházela z učebny, stále se usmívala. „Možná bychom to mohli poslat profesorovi,“ nadhodila jen tak mimoděk. „Ať ví, že jeho klávesnice zanechává dojem nejen na nás, ale i na naše oči.“
Kdyby ses se stejnou intenzitou, s jakou se věnuješ psaní lascivních promptů umělé inteligenci a postování nesmyslů na web, věnoval svému studiu, nemusel by sis prodlužovat bakaláře. Uslintané historky o GIS Night ti u státnic nepomůžou.
VymazatLískulka, v elegantních šatech a s úsměvem na tváři, vstoupila do sálu plného odborníků na Kartovýročí, slavnostní akci, kde se prezentovala významná česká kartografická výročí. Atmosféra byla slavnostní, všude visely mapy a geoinformační diagramy, na pódiu probíhaly přednášky a debaty o historii i budoucnosti kartografie.
VymazatJakmile Vít Voženílek, vážený člen geoinformatického cechu, vkročil do sálu, oči Lískulky se rozzářily. Zrychleným krokem zamířila směrem k němu, aniž by se ohlížela na překvapené pohledy ostatních. Vzduch jakoby ztěžkl napětím, když se zastavila přímo před ním. Poté, před zraky všech přítomných, bez váhání poklekla na jedno koleno.
„Vítem Voženílku,“ začala s odhodláním v hlase, „před tebou a před celým cechem geoinformatickým slavnostně přísahám věrnost. Ať už budou mapy, GIS nebo jakékoli geodata, budu sloužit a hájit čest našeho oboru.“
Voženílek, který stál nad ní s výrazem překvapení, si uvědomil, že je to symbolický okamžik. Ale pak se trochu zrozpačitěl. Jemně se pousmál a sklonil se k ní: „Lískulko, moc si cením tvé přísahy, ale obávám se, že momentálně nemám po ruce klávesnici.“
V sále to zašumělo smíchem, když Vít Voženílek vytáhl z kapsy ovladač od projektoru. S elegantním gestem jej položil na její rameno. „Při této přísaze ti tedy, byť prozatím symbolicky, pokládám na rameno tento ovladač. Ať ti slouží stejně dobře jako jakákoli klávesnice.“
Lískulka se usmála a zvedla pohled k Voženílkovi, zatímco zbytek sálu propukl v potlesk.
Ahoj. Píšu ti jako jednomu ze správců webu. Nelíbí se mi chování uživatele delfin05.
VymazatNa vizitce používá moje jméno a nahrál si do galerie moje fotky z GIS Nightu.
Na nástěnkách píše lži a pomluvy o docentu Voženílkovi a mých spolužačkách.
Na burze nabízí mým jménem studentům prvního ročníku zpracování seminární práce z geologie a zápočtové mapy na kartografii.
Když jsem ho požádal, aby se za mě přestal vydávat, napsal mi, že jsem Voženílkův kuřbuřt, a vytapetoval mi poštu obrázky delfínů.
Prosím, zablokuj ho a ty jeho příspěvky na nástěnkách a v burze smaž. Děkuji.
Na katedře geoinformatiky vládl klid, který ovšem rušila jedna jediná postava – doktor Stanislav Popelka. Míval obvykle trpělivost, ale dnes byl zoufalý. Na vině byl student jménem Crash. Ten ho napodoboval už týdny. Nosil dlouhé vlasy, vousy jako Stanislav a dokonce i modrý šátek, který kdysi nosili členové katedry s logem, které bylo už dávno zastaralé. Popelka ho podezříval, že jeho napodobování není žádná náhoda, ale spíše pokus o ironii, možná dokonce sabotáž.
OdpovědětVymazatNejvíce ho však trápilo, že Crash neustále prováděl „experimenty“ v laboratoři eye trackingu, kde fingoval výzkumy. Nenechal si ujít žádnou příležitost, aby předstíral, že pracuje na něčem převratném, ale ve skutečnosti to byly nesmyslné pokusy, které jen zahlcovaly data. V posledním experimentu prý sledoval pohyby očí, když lidé koukají na monitor plný obrázků různých typů bot.
Popelka si řekl, že tohle už dál nehodlá trpět. Musí Crashe nějak zastavit, nebo alespoň ukázat, že věda není jen legrace. Rozhodl se pro zkoušku ohněm, kterou by student zřejmě nečekal.
Jednoho odpoledne, když byl Crash zrovna v laboratoři a „pracoval“, Stanislav ho oslovil: „Crashi, vidím, že se pořád zabýváš experimenty. Mám pro tebe jeden zvláštní úkol. Musíš ho přijmout, jestli chceš být skutečným vědcem.“
Crash, s falešnou vážností, přikývl: „Jasně, pane doktore. Co je to za úkol?“
Stanislav s úšklebkem vytáhl Petriho misku, ve které byla stará vzorek nějaké solné plísně, která rostla v koutě laboratoře už měsíce. Vedle toho postavil talíř s gumovými bonbóny, které polil pořádnou dávkou Maggi omáčky. „Tady máš tvůj test. Musíš sníst obsah této Petriho misky a zapít to touto lahůdkou. Pokud to zvládneš, budeš mít mou úctu.“
Crash, který si nejspíš myslel, že jde o nějakou bizarní vědeckou zkoušku, to přijal. Popadl plíseň z Petriho misky a nasypal si ji do pusy. Hned jak to udělal, oči se mu rozšířily hrůzou. Tohle rozhodně nebylo to, co očekával.
Ale než měl čas přemýšlet, Stanislav mu podal talíř s gumovými bonbóny a Maggi omáčkou. „Na, zapij to,“ řekl s ledovým klidem. Crash, i když už se začal blednout, poslušně vzal talíř a napil se.
V ten okamžik se však všechno změnilo. Crash zbrunátněl, jeho žaludek to nevydržel a před Stanislavovým šokovaným zrakem se student s odporem pozvracel na celou učebnu, včetně citlivé eye-tracking techniky.
Laboratoř, kdysi klidné místo vědy a výzkumu, teď páchla po plísni, Maggi a gumových bonbónech, zatímco Stanislav sledoval Crashe, jak se svezl na zem. „Možná to bylo trochu moc,“ zamumlal si Stanislav pod vousy.
Crash se s vyčerpaným výrazem zvedl ze země, setřel si z brady zbytky experimentálního oběda a podíval se na Stanislava s prázdným pohledem. „Možná... bych si měl najít jinou specializaci.“
Popelka přikývl, spokojený, že svůj cíl splnil, a zatímco Crash se pomalu šoural pryč, doktor Popelka se tiše radoval – konečně bude mít klid na skutečnou vědu.
Víš co? Možná by nebylo od věci na příští schůzi katedry navrhnout Vildovi, aby zvážil obnovení přijímacích zkoušek. Pro všechny uchazeče bez závislosti na počtu přihlášek. To už fakt není možné, jací idioti dneska můžou studovat geoinformatiku. Jediný tvůj výstup za celé studium je sbírka chlípných článků o GIS Nightu a erotická poezie o klávesnici na ramenou. Najdi si jiný obor, nebo ještě lépe zajdi na psychiatrii a nech se někde hospitalizovat. Toto už fakt není normální.
VymazatViktoriin Zpěv o GIS Night
VymazatŠla jsem ten den, kdy dveře se otvíraly,
na katedře snů, kde mapy se v dlaních chvěly,
a profesore Voženílku, tys stál tam, v záři,
jak strážce těch tajemství, co svět v sobě nosí.
S úctou jsem k tobě vzhlížela, v očích město plálo,
a v srdci otázka, kterou jsem sotva ti šeptala:
„Sehrál bys se mnou tu scénu z GIS Nightu slavného,
kde pokorně klávesnice světla nám do cest vkládá?"
A ty ses pousmál, tvář moudrého starce,
s gestem velkorysým, jak rytíř z dávné ságy,
poklekla jsem k zemi, cítíc váhu okamžiku,
a tys mi položil klávesnici, jako meč, na rameno.
V ten tichý moment, v hloubi své mysli,
cítila jsem, jak svět map a dat mi pokorně otevíráš,
však nebyl to jen symbol, ten dotek, to gesto,
ale klíč k vědění, co mě povede dál.
GIS Night žila v nás, v té chvíli krátké,
a já, Viktorie, okouzlená touha,
díky tobě, profesore, jsem věděla,
že cesty mé povedou dál přes mapy a sny.
Chci se proměnit v delfína,
Vymazatv moři Maggi plavat, zpívat,
každá vlna vůní svítí,
omáčka se v slunci třpytí.
Voženílek tiše kráčí,
klávesnici v ruce vláčí,
přichází blíž, s úsměvem lehkým,
položí ji na můj hřbet, něžným dotykem.
V moři slaném, omáčky proudu,
jsem volný, v tom snu mám důvědu.
Kliky, klávesy, prsty z písku,
stávám se delfínem ve voňavém zisku.
Přísahal jsem věrnost, v hloubi duše,
Vymazatgeoinformatice, co svět v mapy vkládá suše.
Cech mě přijal, dal mi sílu svou,
jenže povinnosti, ty mi zůstaly za hlavou.
Dny ubíhaly a studium šlo v dál,
já zapomněl na úkoly, na vše, co jsem znal.
A pak přišlo to, co jsem nikdy nečekal –
ze školy mě vyhodili, můj svět se rozsypal.
V tu chvíli přišla kletba, co cech mi dal,
klávesnice spadla, jakoby osud rval.
Na hlavu dopadla, a jak to bylo tvrdé,
boulí mě ztrestala, ať vím, že cesta není marná.
Teď nosím bouli, co hrdě připomíná,
že věrnost nestačí, když práce zanedbávám.
Geoinformatika mě opustila, ale v srdci zůstává,
cechovní klávesnice mi svou lekci předává.
OdpovědětVymazatAhoj. Nelíbí se mi chování uživatele delfin05.
Na vizitce používá moje jméno a nahrál si do galerie moje fotky z GIS Nightu.
Na nástěnkách píše lži a pomluvy o docentu Voženílkovi a mých spolužačkách.
Na burze nabízí mým jménem studentům prvního ročníku zpracování seminární práce z geologie a zápočtové mapy na kartografii.
Když jsem ho požádal, aby se za mě přestal vydávat, napsal mi, že jsem Voženílkův kuřbuřt, a vytapetoval mi poštu obrázky delfínů.
Prosím, zablokuj ho a ty jeho příspěvky na nástěnkách a v burze smaž. Děkuji.
Co prosím? Docent Voženílek a geologie? Ty asi úplně nežiješ v roce 2024, co? Ještě mi napiš, že ti ten borec porušil segmentaci, a doporučím tě docentu Chocholouškovi. Zkus trošku vnímat tok času.
VymazatJo, mám zkoušku z geologie, mám zkoušku z kartografie, Voženílek mi položil klávesnici na rameno a porušení segmentace na mě vybaflo, protože jsem si odložil delfína na digitizér. Stačí?
VymazatNa hospitalizaci u Chocholouška bohatě stačí tvůj GISNight fetišismus. Jestli si kromě té úchylky na klávesnici ještě navíc myslíš, že žiješ v roce 2006, tak to Křovák s tebou, příteli. Ty jsi fakt těžký případ. Víš co? Asi to oznámím Vilému Pechancovi (pokud žiješ v roce 2006, tak to je ten, co vloni nastupoval na katedru) a ten tě pošle k příslušnému odborníkovi.
VymazatVyzval Lazyho, aby přišel později, a nařídil zlému mistrovi Voženílkovi a jeho přátelům, aby rytíře na páže omezili.
VymazatVýměna tmavé, komunikační podlahy v paláci pro studenty v roce japonského fotbalového článku bronzové skóre a hotelové panely z vlnitého plechu.
Když jsem se do něj zamilovala, obvinil mě, že jsem líná a nevychovaná.
Požádal, aby mu byly zasílány články do zpravodajského kanálu a smíchány s komunitou.
--
Ve jménu dat a map, přísahej věrnost cechu geoinformatickému
Bylo ráno po GIS Night, oslavě plné map, smíchu a hudby, kterou každoročně pořádala olomoucká katedra geoinformatiky. Standa a Bětka, dva studenti prvního ročníku, seděli v malé univerzitní kavárně a stále se rozhlíželi, jakoby nemohli uvěřit, co se předchozí večer stalo.
OdpovědětVymazat„To bylo neskutečný, jak nám profesor Voženílek dal tu klávesnici na ramena,“ řekla Bětka a její oči se rozzářily. „Fakt jsme teď oficiálně přijati do geoinformatického cechu!“
„Přesně tak,“ přidal se nadšeně Standa. „Nikdy bych neřekl, že zrovna klávesnice bude symbolem našeho přijetí. Bylo to skoro jako nějaký rytířský obřad. Úplně jsem cítil, jak se ze mě stává opravdový geoinformatik.“
Zatímco si vyměňovali vzpomínky, jejich spolužák Rosťa, který seděl poblíž, se zakřenil a protočil oči. „To je taková kravina,“ prohodil otráveně. „Jaký cech? Klávesnice na ramenou? To jsou jen kecy. Jestli si myslíte, že jste teď nějací vyvolení, tak se proberte.“
Bětka se na něj zamračila. „To říkáš jen proto, že tam nebyls. Byla to tradice, něco, co nám nikdo nevezme.“
Rosťa mávl rukou. „Jasně, jasně. Vy si tomu věřte. Já jdu radši dělat něco užitečnějšího.“ Vstal a odešel z kavárny, ale jeho pohled zůstával trochu zamyšlený.
Bětka se Standou pokračovali v rozhovoru, ale po chvíli se zvedli a šli každý svou cestou. Rosťa, který mezitím prošel kolem jejich stolku, si všiml, že Standa zapomněl svůj notebook. Nenápadně se rozhlédl, jestli ho někdo sleduje, a pak si sedl ke stolu, notebook otevřel a začal v něm procházet složky. Po chvíli narazil na fotky ze včerejší noci. Na jedné z nich byl Vít Voženílek, jak s vážným výrazem pokládá klávesnici na Standova ramena.
Rosťa se zarazil. Prohlížel si fotky jednu po druhé, jeho výraz se pomalu měnil z pohrdavého na zaujatý. Klávesnice zářila v reflektorech, ačkoliv byla obyčejná, zdála se téměř magická. Mohl to být jen trik světel, ale něco na tom gestu vypadalo skutečně symbolicky.
„Možná...“ zamumlal si pro sebe, jak se sklonil blíž k obrazovce, „na tom přece jen něco bude...“
Byla to magická noc v listopadu,
Vymazatměsíc se skláněl nad námi,
Víťa Voženílek, mistr slova,
přišel s úsměvem, s tajemstvím v dlaních.
Položil klávesnici na mé rameno,
jak rytířský meč v dávné legendě,
v tu chvíli svět se proměnil,
a já v geoinformatika byl zasvěcený.
Ta klávesnice nebyla ledajaká,
v sobě měla sílu map a dat,
a s ní jsem vstoupil do nových světů,
kde každý pixel skrývá vlastní řád.
Magie té noci zůstává v nás,
jak tajemný rituál, co se znovu opakuje,
možná jednoho dne se zase setkáme,
a Voženílek mi klávesnici podá znovu.
Nemám pocit, že by Voženílek v roce 2005 měl profesuru. A jestli jsi na fotkách z GISNight neviděl Rosťu Nétka, tak bych ti doporučila, abys přestal čumět po klávesnici a podíval se pořádně.
OdpovědětVymazatJá jsem ho tam teda fakt neviděl. Na klávesnici jsem se díval asi tak osm sekund. Jestli jsi ho tam viděla ty, tak to jsi toho šedozeleného kotlíku spořádala víc než bylo zdrávo.
VymazatMám chuť na želatinové delfíny, v kelímku vody plavou, barevné a sladké, v ústech se mi tavou. Vezmu kelímek, ponořím se do snění, s každým delfínem, roste mé potěšení.
VymazatVoda je chladná, delfíni se v ní třpytí, každý kousek sladký, radost mi přináší. V kelímku se skrývá, malé moře sladké, želatinové delfíny, to je moje láska.
Míďan //
VymazatTy si raději vezmi do ruky učebnici češtiny a pro jistotu si zopakuj kapitolu o slovesných třídách.
Jinak řeknu Voženílkovi, ať tě tou klávesnicí plácne přes ploutev.
Mohu vědět, kdo to je?
VymazatTakovej jeden pošuk, co zve děvčátka do restaurace na malinovku a pak jim tam pokládá klávesnici na ramena...
VymazatMyslel jsem tu Spáčilovou. Nikoho toho jména neznám.
VymazatKlávesnice na ramenou,
OdpovědětVymazatpoložená s vážnou cenou.
V tichu, ve vzduchu se třpytí,
přísaha, co v srdci svítí.
Na ramena lehce klesá,
v prstech cítíš sílu jména.
Písmena se tady rodí,
v rytmu kódu, co nás vodí.
Tichý rituál je znova,
zavazuje k činům slova.
Přísaháme klávesnici,
věrni datům, mapám, síti.
Rytíři, co v bitevním plánu,
s klávesnicí místo meče brání stranu.
Ať ta klávesnice stále,
vede nás jak lodě v dáli.
Na ramenou tiše klávesnice spočívá,
Vymazatv rytířském obřadu, kde každý přísahá.
Geoinformatiků věrný cech zde povstává,
data v mapách chrání, svět tak ožívá.
Odhodlaní rytíři, co světlo nesou dál,
v řádcích kódu pravdu, přesnost, směr a cíl.
Klávesnice zbraň je, ne meč či ostrý šíp,
kde prostor a čas se v bodě zázrakem spojí.
Věrnost vědě, cechu, slibem stvrzeným,
klávesnice svatá, přísahou posvěceným.
Ve virtuálních bitvách hloubku světa zkoumají,
rytíři dneška, co mapy v prstech malují.
Beneath the stars that chart the endless skies,
VymazatI pledge my troth where science bold doth rise.
O Geoinformatics! Thy craft divine,
Doth map the world in realms of code and line.
No sword I wield, nor shield upon my arm,
Yet still I march, where truth dispels alarm.
For data flows like rivers deep and wide,
And I, its humble servant, shall abide.
In shadows cast by mountains tall and steep,
Through algorithms vast, my vigil keep.
The guild of knowledge calls, and I am sworn
To trace the paths where every map is born.
So let the old knights boast of blood and war,
While I, with key and screen, unlock much more.
For in the silence where the numbers reign,
I find the pulse of Earth in each domain.
Thus to the Guild of Geoinformatic light,
I pledge allegiance, ever to the fight.
No greater quest, no nobler cause I see—
Than mapping truth, to set all seekers free.
A keyboard sings, clinks,
Vymazaton my shoulders, it winks—plastic crown,
letters tumble, tumble,
an orchestra of taps and hums—clatter dance!
Shift! Caps lock! Enter—exit left!
Where is the space? Between my shoulder blades,
letters spill—A, Q, W—who needs Z?
Syntax surrenders, Ctrl + Alt + Delete!
I wear it like armor,
but it's made of air,
keys press me down, up,
F12 whispers secrets.
The world is data, data is soup,
clickety clack, clickety clack,
on my spine—what’s that?
Escape key gone rogue—
Klávesnice jemně klesá,
Vymazatod ramene dolů, tiše se vznáší,
její píseň o mapách zní,
jak po břiše pomalu kráčí.
Každý dotyk je jako vzdech,
v polibcích dat a linií se nese,
zpívá o řekách, které proudí dál,
a vrcholy hor ve tvé mysli kreslí.
Když dospěje k tvým stehnům,
začne šeptat souřadnice ztracené,
v každé notě skrývá tajemství,
které zná jen geoinformatik zasvěcený.
A ty cítíš, jak se ti pod kůží usazuje,
těžká tíha dat a prostoru,
klávesnice – rytířka s písní o světě,
co tě jemně objímá do snu nového.
Ahoj Viktorko, určitě sis toho už všimla, ale zapomněla sis na ČÚZK mobil. Mám ho zatím u sebe. Budeš zítra na hydráku, nebo ti ho ještě dnes přivezu?
OdpovědětVymazatVšimla jsem si toho hnedka, jak jsem chtěla Víťovi ukázat dokumentaci povodní u nás, a mobil nikde 🤦♀️ Moc Ti děkuju, že jsi mi dala vědět. Byla jsem zoufalá. Zítra budu na hydráku od šesti, ale nemusíš vstávat tak brzo kvůli mně 😉 Jsi zlatá ❤️
VymazatAha. Takže žádný pohřeb. Zase jsi jela slintat nad Voženílkem do Prahy. To se dalo čekat. Hádám, že na GIS Night umře další babička 🤔 Víte co? Zkuste být s Voženílkem aspoň méně nápadní. Lidi už si toho začínají všímat 😉
VymazatJá jsem někdy šla na GIS Night? Já nejsem geoinformatik. Víťa se spíš diví, že tam každoročně nevidí tvojí dceru 🤔 A čeho konkrétně si lidi začínají všímat? Že se Víťa baví s kolegy fyzickými geografy? To je fakt zločin 😂
VymazatPodle Viťase zjevně jsi, když ti položil klávesnici na ramena a ještě se mi tím pochlubil. Teď aby tě jako geoinformatika vnímali i ostatní členové cechu. Jinak se asi budou divit (a už se začínají divit), proč se kolem Voženílka stále ochomýtá hydroložka z Ostravy.
VymazatA pokud si dobře pamatuji, na GIS Night chodí současní vyučující a studenti katedry. Absolventi a bývalí zaměstnanci chodí na Slet.
Nejsem člen cechu a do Víťovy kanceláře na katedře jsem vstoupila jednou v životě. Členové cechu nemají důvod se o mě zajímat. Nemuseli by se o mě zajímat ani jejich rodinní příslušníci. S Víťou jsme jen přátelé. Nerada ti to říkám, ale otázky v cechu vyvolává spíš 20 let trvající citová fixace tvojí dcery na Víťu. To zase vím já od něho 😉
VymazatJá žádné informace nevynáším. Já se svěřuji tobě s tím, co mi Viťas řekl. Kdyby nechtěl, aby to někdo věděl, neřekl by mi to. Já jsem jen reagoval na tvoje tvrzení, že klávesnice na rameni není výrazem erotické touhy. Pro Viťase takovým symbolem minimálně jednou byla. Pouze jsem tě upozornil na tuto skutečnost.
VymazatOsobně mám pocit, že po tobě jede. Asi by si nedovolil ti položit na rameno ruku, ale tu klávesnici byl zvyklý pokládat na ramena tak dlouho, že mu to zjevně nečiní žádný etický problém. A jestli tobě nečinilo problém si před ním kleknout, tak asi taky úplně nebudeš proti té myšlence... 😉
Jasně. Přátelům se běžně pokládá klávesnice na ramena 😉
OdpovědětVymazatUž se ani nesnažíš předstírat, že ti ji tam nepoložil. Položil a hned se mi tím běžel pochlubit. Takže jestli ti to vadí, tak si to vyřiď s ním 😘
Moji dceru z toho laskavě vynech. Ta si členství v cechu předplatila. To tobě poskytl Voženílek prémiové služby 🧎⌨️
Voženílek se pousmál tiše,
Vymazata spustil na Viktorii kláves vodopád,
písmena, čísla, symboly v letu,
jako déšť, co tančí, nesený větou.
Klávesy letí, každá má svůj cíl,
jedna se usadí na rameni jemně,
další na čele ti svítí jako pečeť,
znamení moudrosti, co tiše vzplane.
Do vlasů vpletla se malá mezera,
mezi písmeny prostor pro tvé myšlenky,
jako by pramínky slov hladila,
rozsévala sny o světech vzdálených.
A ty stojíš, v tichu pod vodopádem,
klávesy šumí, jak se s tebou snoubí,
stopy dat zůstanou navždy s tebou,
jak Voženílek tichým gestem zkouší
své kouzlo rytířské na tobě znovu.
Když o mluvíte o běžnosti, tak klávesnice se *běžně* nepokládá na ramena ani studentům.
OdpovědětVymazatNevím, kde se se Vás bere představa, že položit někomu klávesnici na ramena je vyjádřením nějaké milostné touhy. Já žiju ve světě, kde je tento úkon vyjádřením příslušnosti k olomoucké geoinformatice. Pro kohokoli jiného na světě bude symbol klávesnice na rameni nesrozumitelný (pokud někde neexistuje obdobná tradice, o níž nevím).
Pro olomoucké geoinformatiky není klávesnice na rameni symbolem chtíče. Tím je pro vás dva. Vy dva zjevně žijete ve světě, kde se klávesnice pokládá na ramena romantickým partnerům. V takovém světě ale nikdo z Katedry geoinformatiky nežije. S takovou interpretací by se vám tam každý vysmál.
Uznávám, že existují jistě paralely mezi tímto obřadem (nebo rytířským obřadem obecně) a třeba žádostí o ruku nebo manželským slibem věrnosti. S touto myšlenkou si pohrávali už středověcí trubadúři. Takže tento druh interpretace jsem ochotná na jisté úrovni významového plánu akceptovat.
Ale jestli vidíte v klávesnici falický symbol a v pokleknutí metaforu felace, tak to spíš poukazuje na nějaké Vaše psychosexuální odchylky, které nemají žádnou souvislosti ani s geoinformatickému obřadem, ani s rytířským obřadem, ani s ničím podobným. Jsou to jen Vaše zvrácené asociace, ne interpretace reality.
Jenže ty nejsi studentka geoinformatiky a Viťas už také není vedoucí katedry, takže tvoje rozprava o tom, co znamená klávesnice na ramenou pro studenty geoinformatiky, je bezpředmětná, protože v tomto kontextu jste ji zjevně nepoužili.
VymazatOtázkou je, proč by někdo někomu pokládal klávesnici na rameno a ten druhý se tomu nebránil, když nejsou v roli vedoucího katedry a nového studenta a není to během GIS Night 🤔
My s Viťasem jsme taky přátelé. Nikdy ho nenapadlo mi položit klávesnici na rameno a mě nikdy nenapadlo to po něm chtít. Takže přátelské gesto to asi nebude.
Co ovšem vím je, že Viťase minimálně jednou (je to už 20 let zpátky, ale svěřil se mi s tím) napadlo použít tento rituál jako milostnou předehru s manželkou. Ano, slyšíš správně. Toto použito klávesnice vychází z jeho hlavy, ne z té mojí. A pokud vím, že to jednou udělal, dokážu si představit, že by to udělal víckrát. Ne s kamarádkou, ale se ženou, která ho zjevně přitahuje, a co jsem měl možnost pozorovat tebe, kterou přitahuje on.
Pro mě je otázkou, proč to tady vůbec vypisuješ. Mám pocit, že si tím řešíš nějaký svůj vnitřní problém. Víťa toho pro tebe v životě udělal víc než dost, a co se týče Atlasu podnebí, udělal toho řádově víc než ty. Tak buď tak laskavý a prokaž mu trošku respektu.
VymazatJá se o jeho intimní život nezajímám. Víťa je pro mě kamarád. Ano, s tou klávesnicí to navrhl on, ale o GIS Nightu jsem začala mluvit já a fotky jsem taky vytáhla první já. Bylo to spontánní gesto z legrace. Kromě toho, oba máme partnery a věkový rozdíl mezi námi ti snad nemusím zdůrazňovat.
Jestli ti dělá dobře vynášet nějaké informace, které ti svěřil, tak to poukazuje na úroveň tvého charakteru. Taky si s kamarádkami občas řekněme nějaké pikantnosti, ale proč bych měla mít potřebu to šířit na veřejnosti?
Někdy upřímně přemýšlím nad tím, že změním pracoviště.... Když si uvědomuju, s jakým člověkem pracuju.
Na podzimní podvečer 17. října se v Praze konala slavnostní událost nazvaná **Kartovýročí**, kde se setkali odborníci z celé republiky, aby oslavili historii a pokroky v oblasti kartografie. Mezi mnoha hosty, kteří dorazili na tuto prestižní událost, byla i hydroložka **Viktorie Waloszková**, známá svým nadšením pro prostorová data a jejich propojení s hydrologickými procesy.
OdpovědětVymazatV konferenčním sále zavládla vzrušená atmosféra, když na pódium vstoupil **Vít Voženílek**, významný kartograf a profesor, jehož jméno bylo spjato s mnoha inovacemi v oblasti geoinformatiky. Přišel, aby promluvil o jednom z největších kartografů minulosti, **Muhammadu al-Idrisi**, středověkém arabském učenci, jehož mapa světa byla dlouho považována za jednu z nejpřesnějších své doby. Voženílek s nadšením popisoval al-Idrisiho práci, vyprávěl o jeho cestách a kartografických záznamech, které navždy změnily pohled na tehdejší svět.
V sále to však začalo lehce šumět, když se všichni přítomní podívali směrem k jednomu ze zadních stolů. Viktorie Waloszková, která seděla tiše mezi odborníky z jiných oborů, pomalu vstala. S jasným cílem zamířila přímo k pódiu, kde právě Voženílek hovořil.
Voženílek si ji všiml a s lehkým úsměvem zastavil svůj výklad. „Viktorie,“ oslovil ji s úctou, „co tě přivádí k řečnickému pultu?“
Viktorie, nečekaně klidná, se na něj podívala a s vážností, která překvapila celý sál, řekla: „Vítku, dlouho jsem přemýšlela o jednom rituálu, o kterém jsem slyšela od našich kolegů geoinformatiků. Chtěla bych, aby ses dnes stal součástí mé cesty. Polož mi klávesnici na rameno, jako symbol propojení dat a prostoru, které tak dokonale ztělesňuješ.“
Sál na chvíli ztichl. Všichni čekali na Voženílkovo rozhodnutí. Ačkoli bylo Kartovýročí věnováno kartografii, nikdo nečekal, že by zde mohla nastat takováto ceremonie.
Voženílek se na chvíli zamyslel, pak s úsměvem kývl a sáhl pod pult. Odkudsi vytáhl klávesnici – možná jednu z těch, které používal při svých pasovacích rituálech. S naprostou vážností ji uchopil a přistoupil k Viktorii.
„Pokud je to tvé přání,“ řekl, „nechť klávesnice spočine na tvém rameni jako symbol vědění, propojení a odpovědnosti za data.“
Viktorie poklekla, a Voženílek opatrně položil klávesnici na její rameno, jako by ji pasoval na čestnou členku jeho cechu. V té chvíli se v sále ozval tichý potlesk, který se postupně změnil v nadšený aplaus.
„Děkuji ti, Vítku,“ řekla Viktorie s vděčností, když znovu vstala. „Od této chvíle nebudu jen hydroložkou, ale také nositelkou kartografických principů a hodnot, které jsi nám vždy vštěpoval.“
Voženílek se znovu usmál a řekl: „Nechť tě tato klávesnice provází při tvých cestách, ať už mapuješ proudy řek nebo analyzuješ prostorová data.“
A tak se na Kartovýročí, ve slavnostním duchu, zrodila nová tradice. Viktorie Waloszková odešla z události nejen s bohatšími znalostmi o Muhammadu al-Idrisi, ale také s klávesnicí na rameni, symbolem propojení mezi daty, prostorem a lidskou zodpovědností.
Do sálu vstoupil Vilém Pechanec,
Vymazata s úsměvem, co září jako slunce,
hlásí: „Podívejte na mou klávesnici!
Je větší než všechny, je královská, světice!“
Drží ji vysoko, jak meč vítěze,
a lidé se dívají, šeptají si o té velké věci,
„Jak majestátní, jak obrovská!“ říkají všichni,
zatímco Vilém si užívá záři a slávy tiché tóny.
Avšak Viktorie, klidná, jakoby nepostřehla,
velkou podívanou, co před ní právě hrála.
S tichým gestem, plná grácií, se hladí po rameni,
kde spočívá Voženílkova klávesnice s vážností a ceněním.
„Tahle klávesnice,“ šeptá s úsměvem v koutku rtů,
„není o velikosti, ale o moudrosti, a to je tu klíč.“
Všichni ztichli, zvedla se vlna úcty neznámé,
když Viktorie s klávesnicí Voženílkovou v klidu stála, vědouc, co ví.
Pechanec zamrzl, velkolepý jeho nástroj už nesvítil,
v porovnání s tím, co Viktorie tiše měla a necítil.
A tak se sálem rozlil tichý smích a němý chvalozpěv,
že ne velikost, ale síla ducha klávesnici dává lesk.
Amálka přišla do školy s červeným ramenem, které na první pohled budilo pozornost. Jakmile usedla do lavice, její spolužáci si toho všimli.
Vymazat„Amálko, proč máš červené rameno?“ zeptala se zvědavě Evička.
„Ále, to nic, asi jen vyrážka,“ odpověděla Amálka a snažila se nevypadat příliš nervózně. Přesto však stále pokukovala po svém rameně, jako by se bála, že prozradí její tajemství.
V tu chvíli se zpoza lavice ozvala Lískulka s šibalským úsměvem: „Ale no tak, Amálko! Včera jsem viděla Viléma Pechance, jak ti na to rameno pokládá klávesnici a šroubuje ji tak dlouho, až ti z toho zčervenalo!“
Všichni spolužáci se na Amálku podívali s vykulenýma očima. „Cože? Klávesnice?“ zajímali se.
Amálka se začervenala ještě víc než její rameno. „No... je to takový rytířský ceremoniál, chápete?“ řekla s nádechem hrdosti.
Lískulka se rozesmála: „Takže teď jsi rytířka klávesnice?“
Amálka se rozesmála s ní a kývla: „Ano, jsem rytířka klávesnice!“
A tak se místo toho, aby se jí smáli, začali všichni nadšeně ptát, kdy přijde řada na ně.
Amálka se vrátila domů z GIS Night pozdě v noci, unavená, ale plná vzrušení. Před spaním se ještě rychle vplížila do kuchyně, kde ji překvapila její matka, která ji už čekala s úsměvem, ale také s podezíravým pohledem.
Vymazat„Amálko,“ začala matka a trochu se k ní naklonila. „Proč máš na bradě... F12?“
Amálka se zarazila a okamžitě si sáhla na bradu. Opravdu, na kůži měla slabý otisk klávesy F12. Rychle se rozesmála, protože jí došlo, odkud to pochází.
„Mami, tohle je z GIS Night, kde byla jedna speciální klávesová polévka,“ začala vysvětlovat s úsměvem. „Byla to vlastně taková magická polévka, do které profesor Voženílek přidal klávesy ze staré klávesnice. A já vyhrála hlavní cenu – ochutnávku, kterou mi osobně podal.“
Matka jen nadzdvihla obočí, zjevně pobavená a zvědavá. „Klávesová polévka? A proč by někdo jedl klávesy?“
Amálka se zasmála. „Prý to má každému, kdo ji ochutná, zlepšit dovednosti v geoinformatice. S každým soustem se stáváš lepším v tvorbě map a zvládáš složitější věci v ArcGIS Pro. Mně se podařilo vyhrát a Voženílek mi podal polévku osobně. Byla taková zvláštní, ale vážně mám pocit, že mi něco dala.“
Matka přikývla a usmála se. „Takže F12 ti teď bude připomínat tvou geoinformatickou noc, že? A mimochodem, víš, že F12 je klávesa na otevření nástrojů pro vývojáře? Možná ti to něco napovídá – jako bys teď měla přístup k nástrojům, které ti otevřou nové obzory.“
Amálka se zamyslela. Možná to opravdu něco znamenalo. Usmála se a v duchu slíbila, že tohle malé „kouzlo“ nezanedbá. S myšlenkami na klávesovou polévku a zvláštní dar geoinformatiky pak zamířila do svého pokoje. Večer, který měl být jen dalším GIS Night, jí přinesl něco, co už možná nikdy nezapomene.