Vladimír Vahala se vyznamenal v Rudce

První červencový týden roku 2012 jsem strávil u Jaromíra a Radmily Demkových v Rudce. Měl to být příjemný začátek prázdnin. A byl by, nebýt nevítané návštěvy. Zrovna jsme se vraceli od Sychotínského rybníka, když se k nám směrem od penzionu U Sochy přihnalo tornádo. „Nazdááár děcka!“ řval na nás z dálky neblaze povědomý hlas. „Co tady chce?“ optala se Radka. „Co já vím?“ pokrčil rameny Jarek.

„Nazdar Vlado, tebe bych tady nečekal,“ prohodil opatrně Jarek. „To só k nam hosti,“ vypáčila ze sebe Radka. „Já jsem k vám přijel na prázdniny“ odpověděl nejapně Vladimír Vahala. A skutečně – v ruce třímal kufr jako na severní pól. „Budeš bydlet tady?“ zeptal se ho Jarek. „Ne… Přeci u vás!“ řekl nejapně Vahala. S Jarkem a Radkou jsme se na sebe podívali a protočili panenky. Bylo nám blbé ho vypakovat hned, tak jsme se rozhodli, že ho aspoň pozveme na oběd, a pak mu nějak taktně naznačíme, že máme malou chalupu a že bude lepší, když se ubytuje u Sochy.

„Tak pojď s nama, my beztak včil míříme na oběd,“ rezignoval Jarek. „Máme kačku s knedlema a se zelím,“ prohodila Radka. „Nemám hlad,“ zahlásil rezolutně Vahala, „já chcu vidět te sochy.“ „Tak dobře, podíváme se spolu na sochy, ale nejdřív se najíme. A ty si vybalíš ten kufr“ nabídl Jarek. „Ale já je chcu vidět včil!“ rozčílil se Vahala, sedl si na chodník a začal trucovat.

Nezbývalo nám nic jiného, než potlačit hlad a vydat se s Vahalem směrem k jeskyni. „Budeš chtět jenom te sochy nebo všecko?“ optal se Jarek. „Všecko!“ zahulákal Vahala s rozmáchnutou pravicí. U vchodu na nás mávala paní Popelková. „Zdravíčko, pane profesore, co že jste se rozhodl zajít?“ optala se. „A co já?!“ rozčílil se Vahala. „Omlouvám se, mám tu dneska vzácnou návštěvu,“ vysoukal ze sebe rozpačitě Jarek, „tady s panem plukovníkem se známe… ehm… z Brna.“ „Vezmeme si kompletní prohlídku,“ přerušila je Radka. „Tak to poprosím pana plukovníka o sto korunek.“ Vahala se obrátil na Jarka: „Nemáš stovku? A vůbec… Jak to, že ty neplatíš?“ „Zaplatíme za nás za všecky,“ pohotově zareagovala Radka, aby ještě víc neprohlubovala tuto nepříjemnou situaci.

Ještě před vstupem do jeskyně se Vahala pokusil vylézt na lva. „Pane, to nemůžete!“ okřikla ho průvodkyně. „Komu říkáš pane, ty civile?!“ zařval na ni Vahala. Od té chvíle nám bylo jasné, že nás čekají krušné chvilky. A nemýlili jsme se.

Celou prohlídku prováděl Vahala směšné pohyby, pochodoval sám z jedné místnosti do druhé a salutoval rytířům. Když jsme došli k soše svatého Václava, pokusil se Vahala být vtipný a obrátil se na Jarka: „To by mne zajímalo, jak se nazývají tyto procesy rozpouštění pískovce, které zde vytvořily tak působivé krasové jevy.“ „Tak to ti řeknu hned. František Burian a Stanislav Rolínek,“ opáčil Jarek, „a kdybys posledních deset minut poslouchal průvodkyni, věděl bys to taky.“ Vahala si začal broukat: „Rolínek, Rolínek, rolling stones…“ Všichni návštěvníci jeskyně se na nás dívali jako na kretény.

 Vahala si toho ovšem vůbec nevšímal a směle pokračoval. „Václav vztyk! Čelééém vzad! Pochodem vchod! Raz, dva!“ To už průvodkyně nevydržela a řekla Vahalovi: „Čelem vzad udělejte vy, pane. Rušíte nás tady všechny.“ „Ticho civile!“ zaječel vysokým hlasem Vahala. Jarek s Radkou čapli Vahalu každý z jedné strany a společně ho odvlekli ven z jeskyně.

„Co to mělo kurva znamenat?“ rozčílil se Jarek na Vahalu. Ten už si to ovšem mašíroval k rozhledně. Nahoře se Vahala obrátil na Jarka: „Ej Jarine, kterým směrem je Jičina?“ „Východním, ale tu odsaď neuvidíš,“ vysvětlil mu Jarek, „ta leží o kousek níž než my tady a v cestě nám stojijou několikery vrchoviny a pahorkatiny. Třeba hnedka tady nám zavazí Konická vrchovina.“ „Ale já chcu vidět Jičinu!!!“ rozohnil se Vahala. „Tak to jsi měl jít na Svinec, a ne na Milenku.“ „Tak aspoň ten Svinec chcu vidět,“ prohodil Vahala. „Právě jsem ti to snad vysvětlil, ne?“ rozzlobil se Jarek. „Víš co? Podíváme se aspoň, kterým směrem jsou západní Beskydy“ nabídl Jarek. 

V tom se do celé okolní krajiny rozlehlo Vahalovo mocné „Kurva drááát!“ „Spadl mi foťák,“ prohodil Vahala, „ale za to může Jarin. Kdybys mě pořád neznervózňoval tema svojima výkladama…“ Jarek s Radkou se na sebe nevěřícně podívali a pokrčili rameny. „Jdu ho najít. Třeba ještě půjde zachránit.“ Vahala se tedy vydal dolů, a poněvadž my s Jarkem a Radkou jsme neměli důvod nahoře setrvávat a kochat se krajinou, kterou známe nazpaměť, sešli jsme za ním.

„Ten foťák mi zaplatíš, ale nejdřív mi půjčíš svůj, ať mám vyfocenou aspoň tu zahradu,“ vyčetl Vahala Jarkovi. „Ten foťák jsi upustil ty. A já včil u sebe žádnej nemám.“ odpověděl rezignovaně Jarek. „Tak ty půjčíš,“ obrátil se na Radku. „Vlado, my s sebou nemáme foťák. Ty si snad bereš foťák, když se procházíš kolem svojeho bydliště?“ zeptala se vyčítavě Radka. „Tak mi aspoň ten kufr noste!“ naštval se Vahala, vrazil Jarkovi do ruky svůj kufr a vydal se ke smyslové zahradě.

A to byla vskutku třešnička na dortu celého našeho „výletu“. Hned u vstupu si Vahala odmítal nasadit masku přes oči. „Tož su já nějaké slepec nebo co?!“ „Ale o tem to právě je, že se na chvilku ocitneš v roli nevidomého člověka.“ snažila se mu to vysvětlit Radka. Vahala si tedy zakryl oči maskou, ale hned po pár prvních metrech si ji sundal a místo toho si nasadil sluneční brýle, které měl připravené v kufru. Uprostřed chodníku začal hrát na imaginární piano, obrátil se na nás a zpíval: „Hit the road Jack and don’t you come back no more no more no more no more!“ „Hele mírni se, příteli. Nebo se brzy na cestu vydáš ty…“ okřikl ho Jarek.

 Vahala se tedy na chvíli uklidnil a vydal se s námi k bylinkám. Tam se k nám připojila jedna nevidomá žena. „Paninko, víte, jakou barvu má tahle kytka?“ vybafl na ni Vahala. Paní ho ignorovala. „Nevíte? Tož já vám to povím. Fialovou!“ rozesmál se Vahala. „A víte, jakou barvu mají moje trencle?“ Paní opět nereagovala, tak se Vahala obrátil na Radku a povídá: „Ej Radmilo, pověz tady panince, jakou barvu mají moje trencle!“ „Prosím vás, nechte mě na pokoji.“ ozvala se paní a s hůlkou v ruce se vydala po cestě dál. „Paní, vy nevíte, jakou barvu mají moje trencle. Tož já vám je ukážu!“ zavolal za ní Vahala a spustil si kalhoty. „Vy je pořád nevidíte, že paninko? Černý só! Černý a huňatý jak Radmilin klín!“ To už Jarek nevydržel, stoupnul si před Vahalu a zeptal se ho: „Ty Vlado, víš, jakou barvu má dobře mířená rana mezi oči?“ Udeřil ho po papuli tak silně, až mu brýle odlítly tři metry daleko. „Přesně tuhle!“ řekl rozčileně Jarek.

Vahala se rozbrečel a se spuštěnýma gatěma se potácel směrem ke džbánům. „Potřebuju na hajzl!“ zahlásil. Sáhl si pod trenýrky a už už z nich chtěl vyndat svůj nástroj, když jsme se na něho všichni naráz vrhli, povalili ho na zem, natáhli mu kalhoty, vrazili mu do ruky kufr a zase ho postavili. „Vlado, vypadni. Vypadni a už se nevracej! Nikdy už tě tady nechcu vidět!!!!“ zařval na něho Jarek a společně jsme Vahalu odtáhli na autobusovou zastávku u Sochy.

„Počkejte, a co ta kačka?“ prohodil výsostně nejapně Vahala. „Ta kačka zůstane na pekáči. A jestli se tady ještě jednou objevíš, tak skončíš na jejím místě!“ vytmavili to Jarek s Radkou Vahalovi a odebrali se směrem k domovu.

S takovým člověkem se opravdu nedá normálně vyjít. Dělal ostudu na Geografickém ústavu ČSAV, dělá ostudu v důchodu a v Rudce nás naprosto znemožnil. Dobrý Bože, do čeho jsi tu duši dal…