Duch a Ivanova těžká choroba

 

S Ivanem Obrusníkem to v poslední době přestává být únosné. Například v březnu, na jeho narozeniny, mi Ivan nabídl, abych s ním šel do kina na film. To mi bylo od počátku podezřelé, ale když už měl ty narozeniny, slíbil jsem mu, že si na něj udělám čas.

Ivan si k mému podivu vybral nějaké neznámé mini kino na okraji Prahy, kde hráli spíš starší nebo komornější filmy pro úzké publikum. Když jsme si společně prohlíželi aktuální nabídku filmů, zeptal jsem se Ivana: „Tož na co bys chtěl jít?“ Ivan odpověděl „Na tohle.“ a ukázal prstem na film Duch s Patrickem Swayzem a Demi Moore. „A nevybereme něco novějšího? Však toto už jsme viděli,“ snažil jsem se změnit jeho názor. „Ne, to je moc krásnej film. Podíváme se na něj spolu,“ trval si na svém Obrusník.

Tak jsme se odebrali ke kase. Ivan okamžitě vychrlil na slečnu v okénku: „Poprosím vás o tři lístky na film Duch v pátek 21. března.“ „Jak o tři? Snad o dva, ne?“ nechápal jsem. „Ne, půjdeme tam všichni,“ opáčil Obrusník. „On půjde ještě někdo s náma?“ zeptal jsem se ho. Ivan chvíli váhal a pak ze sebe vysoukal: „Jo, Honza Kubát půjde s náma.“ „Tak kolik těch lístků si tedy přejete?“ ozvala se slečna v okénku. „Víte co? Tak nám dejte jenom ty dva. To bude stačit.“ vyhrkl Obrusník.

„Poslyš, jak jsi to myslel s tím třetím lístkem?“ zeptal jsem se ho cestou domů. „To už neřeš. Nechceš, nechceš. Půjdeme tam sami dva.“ odvětil Obrusník. Jak to Ivan myslel, mi bylo jasné až v den promítání filmu.

Před vstupem do promítací místnosti mi řekl: „Tak čau. Uvidíme se zejtra na DOD.“ „Počkej, jak to myslíš? Tak snad jdeme spolu na film, ne?“ vyhrkl jsem. „Ne. Jdu tam s Majem... Ty jdi domů... Čau.“ vypáčil ze sebe Obrusník. Poté vstoupil do sálu, posadil se na svoje sedadlo, otevřel svůj kufřík, vyndal z něj rámeček s fotkou Mariána Woleka a posadil ho vedlejší sedadlo. Já jsem šel za ním a povídám: „Ivane, co to má znamenat? Na co si to hraješ?“ „Radime, vypadni!“ zařval Obrusník. „Buď zticha, ztrapňuješ nás,“ povídám mu já. „Ty nás ztrapňuješ! Řekl jsem, že jdu s Majem, tak jdu s Majem! Odprejskni!“ nedal si říct Obrusník. „Jak myslíš. Tak hlavně dávej pozor, ať ti toho Maja nikdo nezasedne.“ řekl jsem Ivanovi a nastavil mu před obličej svůj lístek. „Naval ten lístek!“ rozčílil se Obrusník. Už mi ho začal rvát z rukou, když v tom vstoupila do sálu kontrolorka vstupenek. Namířila si to rovnou k nám. „Je všechno v pořádku?“ otázala se nás. „Ano, v pořádku. To jenom tady Radim si spletl sedadlo.“ odvětil Ivan s křečovitým výrazem a podal kontrolorce naše lístky.

Po tomto divadle jsem odsunul Wolekovu fotku a chystal se usednout na sedadlo, které jsem měl na lístku jasně vyznačené. Obrusník mi ovšem nastavil ruku a rozčílil se: „Ani náhodou! Sedneš si nalevo, ty neznabohu!“ Tak jsem protočil oči, zvedl se a sedl si nalevo od Obrusníka. „A víš o tom, že mám lístek napravo od tebe?“ vyčetl jsem Ivanovi. „A víš o tom, že Majo je moje pravá ruka?!“ naštval se Ivan.

Na poslední chvíli si do řady před námi sedl celkem vysoký pár. „Jé, to je blbý. Májíček nebude vidět. Asi si ho budu muset vzít k sobě,“ prohodil Obrusník a posadil si fotku Woleka na rameno. Když viděl, jak se šklebím, začal tu fotku líbat. To už na mě bylo moc, tak jsem se zvedl, řekl mu: „Ne, na toto já nemám“ a odešel jsem ze sálu.

Druhý den se po celých Komořanech rozléhalo Ivanovo „Lonely river flows to the sea, to the sea, to the open arms of the se-e-e-ea…“ Až se někteří návštěvníci DOD ptali, jestli jsou na správném místě, protože měli pocit, že vkročili spíš do špatného karaoke baru.