Přeskočit na hlavní obsah

Duch a Ivanova těžká choroba

 

S Ivanem Obrusníkem to v poslední době přestává být únosné. Například v březnu, na jeho narozeniny, mi Ivan nabídl, abych s ním šel do kina na film. To mi bylo od počátku podezřelé, ale když už měl ty narozeniny, slíbil jsem mu, že si na něj udělám čas.

Ivan si k mému podivu vybral nějaké neznámé mini kino na okraji Prahy, kde hráli spíš starší nebo komornější filmy pro úzké publikum. Když jsme si společně prohlíželi aktuální nabídku filmů, zeptal jsem se Ivana: „Tož na co bys chtěl jít?“ Ivan odpověděl „Na tohle.“ a ukázal prstem na film Duch s Patrickem Swayzem a Demi Moore. „A nevybereme něco novějšího? Však toto už jsme viděli,“ snažil jsem se změnit jeho názor. „Ne, to je moc krásnej film. Podíváme se na něj spolu,“ trval si na svém Obrusník.

Tak jsme se odebrali ke kase. Ivan okamžitě vychrlil na slečnu v okénku: „Poprosím vás o tři lístky na film Duch v pátek 21. března.“ „Jak o tři? Snad o dva, ne?“ nechápal jsem. „Ne, půjdeme tam všichni,“ opáčil Obrusník. „On půjde ještě někdo s náma?“ zeptal jsem se ho. Ivan chvíli váhal a pak ze sebe vysoukal: „Jo, Honza Kubát půjde s náma.“ „Tak kolik těch lístků si tedy přejete?“ ozvala se slečna v okénku. „Víte co? Tak nám dejte jenom ty dva. To bude stačit.“ vyhrkl Obrusník.

„Poslyš, jak jsi to myslel s tím třetím lístkem?“ zeptal jsem se ho cestou domů. „To už neřeš. Nechceš, nechceš. Půjdeme tam sami dva.“ odvětil Obrusník. Jak to Ivan myslel, mi bylo jasné až v den promítání filmu.

Před vstupem do promítací místnosti mi řekl: „Tak čau. Uvidíme se zejtra na DOD.“ „Počkej, jak to myslíš? Tak snad jdeme spolu na film, ne?“ vyhrkl jsem. „Ne. Jdu tam s Majem... Ty jdi domů... Čau.“ vypáčil ze sebe Obrusník. Poté vstoupil do sálu, posadil se na svoje sedadlo, otevřel svůj kufřík, vyndal z něj rámeček s fotkou Mariána Woleka a posadil ho vedlejší sedadlo. Já jsem šel za ním a povídám: „Ivane, co to má znamenat? Na co si to hraješ?“ „Radime, vypadni!“ zařval Obrusník. „Buď zticha, ztrapňuješ nás,“ povídám mu já. „Ty nás ztrapňuješ! Řekl jsem, že jdu s Majem, tak jdu s Majem! Odprejskni!“ nedal si říct Obrusník. „Jak myslíš. Tak hlavně dávej pozor, ať ti toho Maja nikdo nezasedne.“ řekl jsem Ivanovi a nastavil mu před obličej svůj lístek. „Naval ten lístek!“ rozčílil se Obrusník. Už mi ho začal rvát z rukou, když v tom vstoupila do sálu kontrolorka vstupenek. Namířila si to rovnou k nám. „Je všechno v pořádku?“ otázala se nás. „Ano, v pořádku. To jenom tady Radim si spletl sedadlo.“ odvětil Ivan s křečovitým výrazem a podal kontrolorce naše lístky.

Po tomto divadle jsem odsunul Wolekovu fotku a chystal se usednout na sedadlo, které jsem měl na lístku jasně vyznačené. Obrusník mi ovšem nastavil ruku a rozčílil se: „Ani náhodou! Sedneš si nalevo, ty neznabohu!“ Tak jsem protočil oči, zvedl se a sedl si nalevo od Obrusníka. „A víš o tom, že mám lístek napravo od tebe?“ vyčetl jsem Ivanovi. „A víš o tom, že Majo je moje pravá ruka?!“ naštval se Ivan.

Na poslední chvíli si do řady před námi sedl celkem vysoký pár. „Jé, to je blbý. Májíček nebude vidět. Asi si ho budu muset vzít k sobě,“ prohodil Obrusník a posadil si fotku Woleka na rameno. Když viděl, jak se šklebím, začal tu fotku líbat. To už na mě bylo moc, tak jsem se zvedl, řekl mu: „Ne, na toto já nemám“ a odešel jsem ze sálu.

Druhý den se po celých Komořanech rozléhalo Ivanovo „Lonely river flows to the sea, to the sea, to the open arms of the se-e-e-ea…“ Až se někteří návštěvníci DOD ptali, jestli jsou na správném místě, protože měli pocit, že vkročili spíš do špatného karaoke baru.

Komentáře

  1. Tak se prostě smiř s tím, že Obrusník miloval Woleka, a ne tebe. Nechápu, že ti to za těch 20 let ještě nedocvaklo. Pro Ivana jsi byl vždy jen jeden z Wolekových kamarádů, se kterými byla sranda, když byl Wolek naživu, ale pro Ivana vždy hráli jen druhé housle a nikdy mu nedokázali vynahradit Wolekovu náklonnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jakou Wolekovu náklonnost? Jediný, kdo se projevoval jako teplá fronta, byl Obrusník. Wolek byl rád, když se ho jednou za čas zbavil. S Obrusníkem to nikdo nikdy nedokázal vydržet dlouho... až na Janu Ardeltovou po Wolekově smrti. Spojila je stejná úroveň dlouhodobě přetrvávající PTSD.

      Vymazat
    2. Pavla Skřivánková20. prosince 2022 v 20:31

      Jestli sis toho ještě nevšiml, tak tenhle tvůj havlíčkobrodský jaderný inženýr tady už nejméně 11 let nikoho nezajímá. A ten slovenský tabákový emitent už je 20 let mrtvý. Zkus se věnovat důležitějším tématům.

      Vymazat

Okomentovat

VE JMÉNU DAT A MAP PŘÍSAHEJTE VĚRNOST CECHU GEOINFORMATICKÉMU

Populární příspěvky z tohoto blogu

The Sims fotogalerie

Crash si dělá ze studia geoinformatiky dobrý den

 S Crashem to v poslední době přestává být únosné. Kdyby mu Vilda Pechanec necítil vděčnost za svůj nový zfalšovaný řidičský průkaz, už by ho z katedry dávno vylil. Crash se totiž věnuje všemu možnému, jen ne svému studiu.  Mezi jeho nejoblíbenější aktivity patří pořádání tipovacích soutěží. Víte, kolik se na minulém GIS Nightu vypilo piv? Jakou nejdelší vzdálenost urazil gisácký maskot za jediný den? Kolik chlebíčků se škvarky se sní na příštím Kartografickém dni? Crash to ví. A od té doby, co na všech společenských akcích nutí studenty i profesory účastnit se jeho nové stolní hry, to ví celá katedra. Děsím se dne, kdy se zeptá na přesný počet školních atlasů u Víti Voženílka doma. Nebo na přesný počet studentů, kterým položil klávesnici na ramena. Crash totiž ví i věci, které by vědět neměl. Crash má kromě toho i kreativního ducha, který se obvykle probouzí v tu nejméně vhodnou dobu. Včera v půl druhé v noci bombardoval Jardu Buriana seznamem skladeb, které by měl zahrát na letošním

PF 2024 (a naše nová stolní hra)

 Vít Voženílek: Klávesnice položená na rameni představuje víc než jen symbol techniky. Je to předání moci, spojení člověka s daty. Když klávesnice spočine na tvém rameni, otevírá ti cestu ke světu informací a map. Je to pasování, které tě zasvěcuje do tajemství prostoru, ale také ti dává nástroj k jeho formování. Co si o tom myslíš? Petr Skála: To je zajímavé, ale možná příliš vznešené. Klávesnice je přece jen nástroj, obyčejný kus techniky. Pasování klávesnicí na rameni může být spíš parodie na skutečnou autoritu. Není to jen rituál, který si sami vymýšlíme, abychom si dodali na významu? Vždyť skutečná moc nad daty přichází z pochopení, ne z klávesnice na rameni. Já: Ale co když ten akt má hlubší symboliku? Klávesnice spojuje fyzický svět s digitálním. Když ji Voženílek položí na rameno, není to jen o technice, ale o tom, že ti dává moc přetvářet svět podle dat, která ovládáš. Je to přechod mezi světy – z obyčejného člověka se stáváš někým, kdo vidí svět skrze prostor, čas a souřadnic