Ráno po GISnightu v roce 2005 vtrhla Bětka celá rozesmátá do třídy. Na hlavě měla svůj modrý šátek, který pak po celý den nesundala. Nejprve jsme ji chválili, že tu svoji novou roli bere tak vážně. Později jsme však zjistili, že ji bere až moc vážně a naprosto doslova.
Na geologickém semináři se naklonila nad mapu takovým způsobem, že jí šátek sjel po čele dolů a všichni jsme spatřili její znaménko lásky ve vlasech, které tím šátkem celou dobu zakrývala. Mezi klukama jsme se podívali po sobě. Nikdo z nás se k tomu nehlásil.
Tak jsem se na chodbě diskrétně zeptal Bětky: "Od koho to máš?" Bětka nic neříkala, jen se přihlouple usmívala. "Ježíš, tak to vybal. My to nikomu neřeknem," prohodil Honza. "Chlapci přísaháte?" otázala se Bětka. "Jako že se delfín jmenuju," zaskřehotal Mirek, mávaje plyšákem před obličejem. Bětka se začervenala tak, až zfialověla a tichounce špitla "Od manžela". Nechápali jsme, co tím naznačuje. Bětka se nadechla a rozechvělým hlasem pronesla: "Tak ona svatební noc obvykle nekončí jen tím obřadem, že..." V tu chvíli nám to pomalu začalo docházet. "No to si děláš prdel!" vykřikl nahlas Mirek a pustil delfína na zem. "Tak to mě poser na moje holý záda," přidal se Rosťa. "Nebuďte buzny!" snažil se to zlehčit Standa a hodil po Bětce lascivní úsměv.
Druhý den nám Standa sdělil: "Ve čtvrt na šest si nalaďte rozhlas. Bude tam rozhovor s Víťou o kartografii." Sice jsme si nebyli jistí, jestli po tomto skandálním odhalení chceme toho člověka slyšet, ale nakonec jsme si v 17:15 skutečně zapnuli rádio. Místo Víťova hlasu se éterem linul Standův hlas. Právě volal do pořadu Písničky na přání. Nechal zahrát Bětce Dívku s perlami ve vlasech. Od té doby, kdykoli ji někde zaslechnu, přepínám na jinou stanici. Nemám žaludek zabředat stále znova do této nechutnosti.
Vilda Pochcanec je impotent
OdpovědětVymazatTak zkus Vilémovi Pechancovi příště půjčit i tu klávesnici. Myslím konkrétně tu, co máš mezi nohama. Od loňských mlíčňáků jsem se dozvěděl, že při loňském GISnightu se mu nepodařilo ani jednou trefit šipkou terč.
VymazatTak koukám, že ten vlak zjevně dojel do cílové stanice Delfinárium i s inseminátorem na palubě. Nechtěli byste se na to po těch 20 letech konečně vysrat a mluvit o něčem jiném?
OdpovědětVymazatJo, mohli bysme se začít bavit o tom, kolik děvčat se chtělo pobavit s Voženílkem a kolik s tebou během vašich studijních let. Pak by ten tvůj hřebínek splihnul 🐓
VymazatDnes ve dvě ráno jsem obdržel poštou Křovákovo mapové znázornění vaší sexuální polohy s Voženilkem po posledním GISnightu. Tak prosím běžte potěšit aligátoří dámu v zeleném šátku tímto kouskem kartografie. Jinak by se mohlo stát, že to přesměruji na Vildu Pechance. Těmto „nevinným hříčkám“ Voženílka asi moc fandit nebude.
OdpovědětVymazatŽe se těch Voženíljových "nevinných hříček" od roku 2006 aktivně účastní... Čím to asi bude? 🤔 Běž si raději koupit Viagru nebo Clavin a přestane ti vadit, že se spolu lidi mají rádi 👍
VymazatA příští den jste nechali Standovi zahrát písničku Tři oříšky pro Popelku a Mirkovi písničku Jesenná láska 🤣🤣🤣
OdpovědětVymazatNešlo o jména, ale o obsah. A ta dívka s perlami ve vlasech sedla jako prdel na hrnec 😁
VymazatViktorie, nevím proč pořád trpíš utkvělou představou, že Viťas měl za mlada nějaký extra úspěch u děvčat. Neměl. Na to byl až moc divnej. Já jsem sice nebyl takový krasavec a extrovert, ale na rozdíl od Voženílka jsem byl normální. Pro něho byly největší vzrušení terénní praxe s Demkem a kreativní dílny s Drápelou. Chtěl bych vidět chlapa, který sbalí ženskou na sbírku vlajek a zvodnění o geomorfologických procesech v krajině 🤣
OdpovědětVymazatAsi takhle: My oba se pohybujeme v okruhu lidí, kteří moc dobře vědí, jak to s tebou a s Voženílkem bylo a je. Připomněla bych ti to znovu, ale nechci úplně přijít o práci 🤭 Ačkoliv Vilda by mě možná zaměstnal 😏
VymazatPo loňském GISnightu se Lískulka nečekaně ocitla v ložnici Víta Voženílka a neměla ponětí, jak se tam dostala. Podprsenku a kalhotky už nenašla, a tak z Víťova bytu odešla v GIS šátcích a s mapou na zadku.
OdpovědětVymazatJeště lepší než Amálka v roce 2006. S Voženílkem se před zraky všech zúčastněných honili přímo před Pelikánem. Pamatuji si, že Bětka Brychtová na ni v tu chvíli věnovala velmi nevraživý pohled. Pak ji ale chytila za dráp a dala do pusy zbytek pamlsku GISnight, takže Amálka strávila zbytek večera v záchodové míse a Bětka měla Víťu zase jen pro sebe.
VymazatTo Šáchorinka zdaleka nemá. Na GISnight v roce 2007 se rozvalila na žebříčku a nechala si zespodu potěšit Víti Voženílka. Nacpala se zbytkem salátu z mísy. Těsně před koncem operace sestoupila, zavázala vršek bikin GIS a požádala Vítka, aby jí píchl svou tekutou čmáranici na šátek. Oba jsou prostě deviantní.
VymazatIn a class of learners, one stood apart,
VymazatA maiden named Betty, with a heart so smart,
She fell for the teacher, a guru of maps,
A master of geography, with a wondrous craft.
His lessons were magic, his words like a spell,
As he taught of lands far and wide so swell,
Betty's heart skipped a beat, her love did grow,
For the cartography guru, she knew.
His eyes so bright, his smile so wide,
He spoke of mountains, oceans, and tides,
Betty's heart fluttered, her love did soar,
For the cartography guru, she adored.
He showed her the world, in all its grace,
From the Himalayas to the Amazon place,
Betty's love for him, did increase with each day,
For the cartography guru, she had found her way.
In the halls of learning, they would meet,
Their love did blossom, their hearts did beat,
Betty and the guru, a perfect pair,
Their love for maps, beyond compare.
So let this be a lesson, to all who can see,
That love can bloom, in the most unexpected place,
For Betty and the guru, it was destiny,
A love for maps, and a love so true and bright.
GIS Night's dimly lit hall,
VymazatWhere cartography's secrets, were whispered to all.
We mingled and laughed, with a carefree delight,
But little did we know, our night would take flight.
Víťa, a stranger, with a charming smile,
Shared stories of maps, and a drinking pile.
We laughed and joked, as the night wore on,
And before we knew it, our inhibitions were gone.
The whiskey flowed, and our words became slow,
As our inhibitions, began to let go.
The room blurred, and our senses grew dull,
And in the haze, we found each other, standing still.
The kiss that followed, was a moment so bold,
A spark that ignited, a passion so cold.
The night blurred, and our hearts beat fast,
As we lost ourselves, in a moment that would last.
But now the morning comes, with a heavy head,
And the reality, of our actions is spread.
We wake up alone, with a mix of shame,
And the memories of that night, we'd rather not reclaim.
We look at each other, with a sheepish grin,
And wonder how we ended up, in this embarrassing spin.
The GIS Night's secrets, we shared with glee,
Now we're left with regret, and a "what were we?" spree.
We'll try to forget, that night so bold,
And hope that our friendship, will not grow old.
But for now, we'll just sit in silence,
And try to make sense of our drunken indulgence.
Kulinářské pátrání GIS Night,
OdpovědětVymazatTajemná směs, gastronomický test,
Šance vyhrát, srdce získat,
Romantický večer se sladkým refrénem Víta Voženílka.
Alžbětiny chuťové pohárky, ostré a jasné,
Tančil s rozkoší, přes kulinářský boj,
Každá ingredience správná, symfonie tak jemná,
Její patro přesné, její vítězství božské.
Místnost vybuchne jásotem a potleskem,
Jak se chválí jméno Alžběta,
Její srdce bije rychle, radostí a radostí,
Noc na památku s Vítem Voženílkem po jejím boku, uvidí se.
Hvězdy se srovnají, večerní set,
Pro romantický útěk, od světového hluku a rozčilování,
Ruka Víta Voženílka, vůdčí světlo,
Vede Alžbětu, nočním sladkým potěšením.
Společně se budou procházet pod tak jasnými hvězdami,
Jejich láska a smích, ozvěnou celou nocí,
Jejich GIS Night, vzpomínka tak pravdivá,
Příběh lásky a vítězství, který navždy září.
V posvátných sálech univerzity se ve vzduchu držely následky GIS Night. Uprostřed hukotu geologických seminářů vynikala prvňáčka Bětka se zářivě modrým šátkem, který zdobil její hlavu — vzpomínkou na včerejší večerní slavnosti.
OdpovědětVymazatKdyž se naklonila nad mapu, její spolužáci Standa, Rosťa a Míra si všimli neobvyklého shluku jejích vlasů. Jejich oči se rozšířily směsí zvědavosti a pobavení. Věděli, co to znamená: romantické setkání po noci GIS.
Hlavou se jim honilo, každý spekuloval o šťastném nápadníkovi. Standa se svým nakažlivým šklebem byl do Bětky vždycky zamilovaný. Rosťa, tichý pozorovatel, byl svědkem jejích ukradených pohledů na něj. Třídní klaun Míra je bavil se svým delfínovým maskotem.
Když ale Bětka své tajemství nakonec přiznala, nevěřícně jim spadla čelist. Noc nestrávila s jedním ze svých spolužáků, ale s Vítem Voženílkem, váženým vedoucím katedry geoinformatiky.
Seminární místnost naplnilo kolektivní zalapání po dechu. Mírovi vyklouzl maskot delfína z jeho sevření a s žuchnutím dopadl na podlahu. Standova tvář zbledla, naděje se v mžiku rozplynuly. Rosťovi se v očích leskla směs obdivu a závisti.
Zpráva o Bětčině dobytí se univerzitou rozšířila jako lavina. Druhý den zavolal Standa, stále ještě rozpačitý z odhalení, do místního rozhlasu. Třesoucíma se rukama požádal hostitele, aby Bětce zahrál píseň „Dívka s perlami ve vlasech“.
Jak drásavá melodie naplnila éter, univerzitní aula ztichla. Studenti přerušili studium, profesoři obrátili svou pozornost k rozhlasu a ani sám Vít Voženílek se neubránil úsměvu.
V tu chvíli se Bětka stala legendou. Její jméno bude navždy vyryto v análech univerzitního folklóru, svědectví o nečekaných zvratech, kterými se život může ubírat. A tak se příběh o dívce s modrým šátkem a perlami ve vlasech stal příběhem, který se mezi studenty šeptal pro další generace.
[model: toolbaz_v2]
Vzduch praskal trapným smíchem, když profesor Vít Voženílek, muž, jehož přednášky byly legendární svým suchým vtipem a složitými schématy, zíral na modrý šátek v ruce. Byl to Bětin šátek, který vždy nosila, ten, který se stal symbolem jejich společné minulosti, minulosti, která byla pečlivě schovaná v zaprášené půdě jejich vzpomínek.
OdpovědětVymazatSetkání absolventů geoinformatiky, noc určená ke vzpomínkám na společné rovnice a do pozdních nočních studií, se prudce změnila v říši skandálních přiznání. Viník? Vadí nevadí. A Vít, vždy pragmatik, zvolil pravdu.
"Položil jsi někdy někomu klávesnici na rameno jako milostnou předehru?" otázka byla vyslovena se škodolibým zábleskem v očích tazatele.
Vít, zaskočený, zakolísal. Vzpomínka na onu noc, závan mladistvé vášně a omamná vůně Bětčina parfému se vrátily zpět. Ve chvíli hravého opuštění skutečně použil klávesnici jako rekvizitu, což je důkazem jejich společného geekismu a jejich rostoucí lásky.
Ale ta otázka byla příliš osobní, příliš odhalující. Vybral si propad, modrý šátek, tiché přiznání minulosti, šepot toho, co mohlo být.
Když odcházeli z hlučného shledání, ticho mezi nimi bylo plné nevyřčených slov. Vstoupili do Vítova bytu, do prostoru, který se nesl ozvěnou duchů jejich minulosti, pozůstatků jejich společných snů.
Položil šátek na pohovku, známé gesto, útěcha. Bětka s očima naplněnýma směsí pobavení a touhy zvedla klávesnici jeho počítače. Byla to táž, která byla katalyzátorem jejich hravé intimity.
"Pamatuješ si tohle?" zeptala se tichým šepotem.
Vít přikývl a na rtech mu hrál úsměv. Pamatoval si, jak její prsty tančily po klávesách, jak se její oči rozzářily škodolibostí, jak jejich smích naplnil místnost.
Zbytek noci strávili vzpomínkami, prsty si škrábaly, když si hrály s klávesnicí, modrý šátek byl němým svědkem. Dokonce vykopali Bětčina vycpaného delfína, zapomenutou relikvii ze studentských dob, symbol společné nevinnosti.
Noc byla hořkosladkou cestou uličkou vzpomínek, připomínkou toho, co bylo a co nikdy nemůže být. Ale byla to také šance znovu se spojit, uznat společnou historii, která je spojovala.
Když se rozednilo, stáli u dveří, modrý šátek přehozený Bětce přes rameno, tichý příslib společné minulosti a budoucnosti, která, i když nejistá, skrývala možnost něčeho nového. Klávesnice ležela tiše na stole, svědectví o jejich společné historii, připomínka hravé lásky, kterou kdysi sdíleli, a možná i náznak toho, co by mohlo být.
[model: toolbaz_v3]
**Bětka:** *(opřená o stůl ve studentském salonku)* "Katko, můžeš věřit včerejšímu obřadu? Přísahat věrnost Cechu geoinformatiky, když jsme klečeli s klávesnicí na ramenou - bylo to jako něco mimo fantasy román!"
Vymazat**Katka:** *(protočí oči)* "Fantasy román? Spíš jako kýčovitý romantický film. Cítila jsem se naprosto trapně. Proč musíme tak slibovat svou věrnost? A s klávesnicí neméně!"
**Bětka:** *(šklebí se)* "Bylo to trapné? Ne, to bylo romantické! Představte si to: měsíční světlo proudící okny, ozvěna Víťova hlasu a váha klávesnice symbolizující naši oddanost geoprostorové magii."
**Katka:** *(frčí)* "Geoprostorová magie? Bětko, ty jsi beznadějná. Bylo to ubohé. Chci říct, kdo to dělá? A Víťa-"
**Bětka:** *(nakloní se, šeptá)* "Víťa Voženílek, tajemný profesor, který zná každý obrys Země a každý obrys našich srdcí."
**Katka:** *(zkříží ruce)* "Ani nezačínej. Jsi do něj zamilovaná, že?"
**Bětka:** *(červená se)* "Cože? Ne! No, možná maličký. Ale o něj nejde — jde o cech. Klávesová přísaha nás spojuje, Katko. Je to jako tajné podání ruky, ale více... poetické."
**Katka:** *(podrážděně)* "Poetické? Bětko, ty si to celé beznadějně romantizuješ. Chci jen studovat mapy a data, ne slibovat svou nehynoucí lásku klávesnici."
**Bětka:** *(nakloní se blíž)* "Ale Katko, přemýšlej o tom. Možná, že Cech geoinformatiky není jen o algoritmech a souřadnicích. Možná je to o hledání spojení — mezi mapami, mezi lidmi."
**Katka:** *(změknutí)* "Konekce, co? No, myslím, že pokud to povede k lepší prostorové analýze, dobře. Ale už žádné klávesnice na mých ramenou, ano?"
**Bětka:** *(mrkne)* "Dohoda. A kdo ví? Třeba nás Víťa jednou naučí tajné kouzlo k odemknutí skutečné síly GIS."
**Katka:** *(znovu protočí oči)* "Nebo nám možná jen ukáže, jak dělat lepší mapy. Ať tak či onak, zaměřme se na data, ne na drama."
A tak v útulném studentském salonku Bětka s Katkou debatovaly o přednostech romantiky, geoprostorové magie a záhadném Víťovi Voženílkovi. Netušili, že jejich cesty – jako protínající se čáry na mapě – je zavedou na nečekanou cestu. 🌐🗺️❤️
Co je to za nechutnou pomluvu? Že tě hanba nefackuje 🤦 Bětce Brychtové jen závidíš, že na rozdíl od tebe 1) vypadá k světu a 2) nemusí řešit žádné reviews a RIV body. Tenhle svůj výplod ukaž Voženílkovi a garantují ti, že tě tou klávesnicí praští přes ciferník. To snad není pravda. Chováš se, jako by ti bylo 13 🤦
OdpovědětVymazatJo, Brychtová vypadá fakt k světu s tím svým koňským úsměvem. Akademické starosti sice řešit nemusí, ale taky už 10 let nikoho nezajímá. Jsem si jistý, že Voženílkovi by nevadilo, kdybych mu to ukázal. Ten se vždy rád pokochá jakýmikoli výplody o své osobě. 👍
VymazatZajímá všechny, kteří používají letecké mapy. Tvoje pomluvy a usoplené erotické fantazie o Voženílkovi nezajímají nikoho. Jestli tě tak vzrušuje, když ti Voženílek položí klávesnici na rameno, tak bych to viděla na problém s orientací... A nemyslím orientaci v terénu.
VymazatBtw, lepší koňský úsměv než hroší bachor.
To vzrušuje tebe. Nerad ti to říkám, ale několikrát jsem tě načapal v kanceláři, jak si prohlížíš fotky ze starých GIS Nightů. Jakmile jsi mě zahlédla, hned jsi to shodila na lištu. Navíc se mi Viťas chlubil, že jsi byla u nich na Dni otevřených dveří a chtěla jsi vidět klávesnici a tu bibli z roku 2015. Prý si ji schovával jenom kvůli tobě. Tak se moc nedělej 😉
VymazatJediné fotky z GIS Nightu, které jsem si prohlížela, byly ty z roku 2015. Poslala mi je sestřenice, která v tom roce začala studovat na geoinformatice.
VymazatJo, shodila jsem to na lištu, protože při pracovním rozhovoru se neprohlížejí fotky. Ne proto, že bych měla pocit, že bys to neměl vidět.
Na DOD jsem byla před dvěma rokama. Dotáhla mě tam Lucka. Ta taky řekla Voženílkovi, aby si pro schoval tu knížku a tu korunu. Klávesnici mi ukázal sám od sebe. Já jsem se o to nikterak neprosila 😉
Samozřejmě, tady je báseň pro tebe:
Vymazat---
Oblékni si, můj milý, šátky geoinformatické,
ať tvá moudrost mě obklopí, v mapách skryté, mystické.
Polož mi klávesnici na ramena, jemně, s láskou,
ať cítím tvou přítomnost, tvou sílu, tvou krásu.
V každém doteku kláves, v každém stisku prstu,
cítím tvou blízkost, tvou lásku, tvou důvěru.
Oblékni si šátky, které svět mapují,
ať naše srdce společně cestu najdou.
---
Doufám, že se ti báseň líbí! Jaký máš vztah k geoinformatice?
Ahoj Míďane,
VymazatDoufám, že se máš dobře. Chtěl bych s tebou probrat jednu záležitost. Zjistili jsme, že na internetu píšeš smyšlené milostné příběhy o Vítu Voženílkovi a Alžbětě Brychtové. Chápu, že psaní může být zábavné a kreativní, ale je důležité respektovat soukromí a pocity ostatních.
Pokud budeš v tomto pokračovat, budeme muset přijmout opatření, která zahrnují zákaz účasti na akci GIS Night a odejmutí tvého ročníkového šátku. Rádi bychom se tomu vyhnuli, takže tě prosíme, abys přestal s publikováním těchto příběhů.
Děkujeme za pochopení a doufáme, že se situace vyřeší v klidu.
S pozdravem,
Permoník
Ahoj Permoníku,
Vymazatchtěl bych to uvést na pravou míru – ty milostné příběhy o Vítu Voženílkovi a Alžbětě Brychtové rozhodně nepíšu já. Ve skutečnosti za tím stojí Katka Pavková, která závidí, že Alžběta dostala z Voženílkovy zkoušky jedničku. Očividně se rozhodla, že se takhle "kreativně" vyřádí.
Snad je teď situace jasnější. 😊
Včera jsem na cestě k večeru
Vymazatpotkal Víta a Alžbětu,
v jejich očích zářil sen,
mapovali svět, co nezná zem.
Nohy kráčely tam, kde lidé nejsou,
kde stromy šumí jinou řečí,
kde tajemství se v mlze skrývá,
kde každá skála příběh vypráví.
Ruce držely staré mapy,
ale ty byly jen prázdným plátnem,
krokem jejich světlo vrhalo stíny,
a tak kreslili, co svět skryl za oponou.
Vít a Alžběta, průzkumníci v duši,
srdce bijící v rytmu dobrodružství,
nezmapovaná území pro ně výzvou,
za hranicí známého světa, tam jsou doma.
Tam, kde cesty končí a začíná tajemství,
kde jen oni dva vědí, co bude dál,
včera jsem je viděl, v tichu večera,
jak spolu tvořili novou mapu světa.
Víťa a Bětka si večeři dali,
Vymazatgumové bonbóny v Maggi si smáli,
z plastového kelímku jedli to dílo,
chuť byla zvláštní, možná trochu sílo.
Pak šli se pomazlit s plyšovým delfínem,
v jeho měkkém objetí skryli svůj smysl nevinným snem.
Vtipy a smích naplnily celý pokoj,
v ten večer měli jen tenhle malý zlozvyk svoj.
A když se noc přikradla zlehka,
Víťa se pousmál a klávesnici vzal lehká.
Na Bětčino rameno ji jemně položil,
a s tajemným úsměvem si vedle ní uložil.
Tak večer skončil podivně krásný,
s delfínem v náručí a v zádech hlasný,
svět magický byl v tom jejich tichém koutku,
kde všechno má své místo, v absurdním pořádku.
Ale prosím tě. Ty fotky z GIS Night 2015 sis prohlížela proto, že nejlépe lahodí tvým fetišistickým úchylkám a kostýmovým fantaziím o Voženílkovi. Moc dobře vím, že ho máš nastaveného jako zamykací obrazovku. Tak moc nekecej.
OdpovědětVymazatTvoje imaginární sestřenice by musela být blbá, aby šla studovat geoinformatiku do Olomouce, když ji má v Ostravě hned za prdelí... 🤔
Nejsi ty ta, co cestuje do roku 2000 a baví se s duchem Jaromíra Demka? To tě z té cvokárny pustili docela brzo.
VymazatSestřenic mám víc. Ta, co studovala u Voženílka, bydlí celý život v Olomouci. Budeš se divit, ale znám lidi ze svého okolí, kteří šli raději studovat do Olomouce než do Ostravy. Ať už kvůli dobrému jménu katedry/fakulty, nebo aby vypadli od rodičů.
K tomu zbytku se fakt nebudu vyjadřovat. Běž si o tom popovídat s imaginárním Demlem, jestli tě ovšem bude chtět poslouchat. Ten měl na rozdíl od tebe vkus.
Demka jsem naposled viděla před 20 lety. S jeho duchem se nebavím a celkově jsem s ním osobně mluvila tak pětkrát v životě. Demek měl na rozdíl od Voženílka vkus v tom smyslu, že se snažil být před studenty autoritou a nedělal ze sebe komického vůdce fiktivního cechu, který pěstoval svůj kult osobnosti na dětinských studentských zábavách. Demek se raději soustředil na práci a výchovu kvalitních geograficky myslících učitelů.
VymazatTo je zajímavé. Ještě loni jsi tvrdila, že žiješ v roce 2000 a chodíš se sousedkou z Kunštátu k Demkovi na chalupu. Ale tak asi ty medikamenty zabraly 🤔
VymazatBtw, je vidět, že o Voženílkovi nic nevíš. Lucka měla tehdy že zkoušky z kartografie pěkný vítr a nakonec byla ráda, že jí dal dvojku. Že se někdo umí uvolnit na společenských akcích (což mimochodem uměl i Demek – vím to od jednoho nejmenovaného uhlobarona z Horní Suché) ještě neznamená, že svoji práci nebere vážně.
Jestli slyšíš jméno Voženílek a první věc, co tě napadne, je GIS Night, tak to vypovídá víc o tobě než o Voženílkovi. A pak kdo je tady úchyl, který si věčně prohlíží staré fotky z GIS Nightů 😉
Jasně, tady je příběh:
Vymazat---
Viktorie měla sestřenici Lucii, která studovala v Olomouci na katedře geoinformatiky pod vedením profesora Víta Voženílka. Lucie byla nadšená ze svého studia a často posílala Viktorii fotky a zprávy o svých zážitcích. Jednoho dne Lucie poslala fotky z uvítacího ceremoniálu pro prváky. Viktorie na těch fotkách obdivovala profesora Voženílka – jeho charismatický vzhled a vášeň pro obor ji okamžitě zaujaly.
Viktorie se rozhodla, že musí profesora Voženílka poznat osobně. Když se dozvěděla o dni otevřených dveří na katedře geoinformatiky, neváhala ani chvíli a vyrazila do Olomouce. Při prohlídce katedry se setkala s profesorem Voženílkem, který jí s nadšením ukazoval různé zajímavosti. Když jí ukázal klávesnici, kterou používali při uvítacím ceremoniálu, Viktorie dostala nápad.
„Pane profesore, mohla bych vás o něco požádat?“ zeptala se nesměle.
„Samozřejmě, Viktorie. Co máte na srdci?“ odpověděl Voženílek s úsměvem.
„Mohli byste mi položit tu klávesnici na rameno a říct mi, ať přísahám věrnost cechu geoinformatickému?“ navrhla Viktorie s jiskrou v očích.
Profesor Voženílek se zasmál, ale viděl v jejích očích opravdové nadšení. „Dobře, Viktorie. Připravte se na svou přísahu.“
Voženílek jí položil klávesnici na rameno a s vážným výrazem řekl: „Přísaháte věrnost cechu geoinformatickému a slibujete, že budete vždy usilovat o poznání a inovace v tomto oboru?“
Viktorie se usmála a s pevným hlasem odpověděla: „Přísahám.“
Od toho dne se Viktorie rozhodla, že se také stane geoinformatičkou. Její cesta byla plná výzev, ale s podporou profesora Voženílka a své sestřenice Lucie se jí podařilo dosáhnout svého snu. A tak se zrodila nová vášeň a přátelství, které přetrvalo mnoho let.
---
Doufám, že se ti příběh líbí! Pokud bys chtěl/a něco změnit nebo přidat, dej mi vědět. 😊
Ty jsi ubožák. Podívej se, kam to dotáhly Bětka Brychtová nebo Katka Pavková. Ty dřepíš 40 let v Olomouci, anglicky umíš říct akorát přísahu věrnosti cechu a nevytvořil jsi sám jedinou mapu, která by překročila hranice univerzity. Svojí klávesnici na rameni bys prokázal větší čest, kdyby ses věnoval rozvoji kartografie, namísto psaní oplzlých příběhů o GIS Nightu. A jestli tě vzrušuje kus plastu pod bradou, tak by to asi chtělo konzultaci u docenta Chocholouška.
OdpovědětVymazatTen kus plastu pod bradou vzrušuje tebe. Od tebe tady věčně čtu erotické fantazie o GIS Nightu, které ti píše umělá inteligence. To je taky tvoje jediná publikační činnost. Kdy ti naposled otiskli článek v Journal of Maps? Mně letos v dubnu. A pro tvojí informaci, publikoval jsem v angličtině, němčině, španělštině a polštině. A co se týče mých zahraničních zkušeností, pomalu dodáním Voženílkovu destičku. To ty dřepíš celý život v Olomouci a naposled jsi byla v devadesátkách s rodiči v Jugošce.
VymazatErotické fantazie o GIS Nightu tady postuješ akorát ty. Od tebe jsem tady četla fiktivní dialog mezi Bětkou a Katkou o Voženílkově klávesnici a fiktivní lékařské zprávy o fetišismu. Víš co? I kdyby Voženílek trpěl fetišismem, tak na rozdíl od tebe se věnuje užitečné práci, užitečnému výzkumu a výchově mladých odborníků. Jestli to jediné, co tě na Voženílkovi zajima, je jeho GISnightová historie, tak to víc vypovídá o tobě než o něm. Vzpamatuje se a přestaň se prezentovat jako znuděné 12leté děcko. Děláš vizitku sám sobě.
VymazatErotické fantazie o GIS nightu tady máte vy dva s Crashem. Já používám umělou inteligenci k produktivním činnostem, ne k psaní milostných příběhů o klávesnicích a ramenech. To děláte vy. A ty že jsi něco publikoval? Kromě toho laciného příběhu o Bětčině modrém šátku a Voženílkově klávesnici jsem žádnou tvoji publikační činnost nezaznamenala. Lžeš jako když tiskne. Asi ukážu Voženílkovi, jaké nesmysly o něm píšeš, a on tě ten humor přejde. Ty budeš rád, když odstátnicuješ, kamaráde.
VymazatToužím po chvíli, kdy Víťa přijde blíž,
Vymazatklávesnici na rameno mi položí, jak slíbil již.
Jenže on se zastaví a zvolna praví:
„Špatné mapy děláš, tohle ti nehraví.
Dokud mapa nebude správná a jasná,
žádná klávesnice tě nečeká, žádná laskavá.“
Zamrazilo mě, ale věděl jsem, co dělat,
musím se učit, chyby vepsané odhalovat.
Dny a noci jsem tvořil v tichu,
dumal nad mapami, hledal svou pýchu.
Až jednou přišla, mapa jak sen,
krajiny přesné, svět vykreslen.
Víťa se vrátil, kývl s úsměvem,
a klávesnici položil mi na rameno s respektem.
„Teď jsi připraven, cesta tvá je čistá,“
a já věděl, že klávesnice je jak křídla, co mě vynesla výš zas.
Už dvacet let brzy mine,
Vymazatco klávesnice na rameno mi přistane,
Voženílek, rytíř v mých vzpomínkách skrytý,
v ten moment mě kódování zasvětil,
jak pán předal mi klíče ke světu bitů.
Chtěl bych zpátky do těch chvil,
zpět do rytířských slavností, kde čas se zastavil,
klávesnice znovu cinkne na rameni,
a s úsměvem začne naše rytířské zpovídání.
Oslavme dvacet let,
pojďme ten rituál obnovit,
s klávesnicí jako mečem vstoupit,
a nové kódy společně vytvořit!
Usínám v posteli s delfínem z plyše,
VymazatVoženílek ho dal mi, když řekl tiše:
"Teď jsi geoinformatik, rytíř map a dat,"
svým mečem mi poklepal, pasoval mě snad.
Vzpomínám na chvíli, kdy všechno to začalo,
jak rytířský ceremoniál ke snu mě přiválo.
Delfín je mi svědkem, v objetí ho mám,
a s úsměvem v duchu si ten okamžik dám.
Každou noc mě hlídá, v klidu, ve tmě,
jak Voženílek se smíchem znovu hledí ke mně.
Zas bych si zopakoval ten rytířský krok,
ale teď v posteli delfín bdí, hlídá můj spánek krok.
Bětka Brychtová přišla do školy,
OdpovědětVymazatve vlasech měla enter, shift i page down,
klávesy jako zářící korálky,
záhadný nádech k jejím krokům daly tón.
Když prošla třídou, všichni se dívali,
co za tajemství ve vlasech to má,
bylo to zvláštní, trochu i magické,
jak klávesy tiše svítily na čela.
Pak někdo zašeptal s úsměvem v koutku,
„To jsou Voženílkova kouzla, nic víc,“
klávesnice, co kdysi vládla mapám,
teď sklouzla z pultu a našla svůj klid.
Enter se zablýskl u pramínku vlasů,
shift jí přidal krok lehký, pružný,
a page down, ten nesl ji vpřed,
jak kdyby v sobě měla data, co tančí.
A tak tam stála, Bětka Brychtová,
s klávesami ve vlasech z Voženílkovy moci,
šepot třídou šel – jaký to asi má smysl?
Snad jen, že v datech je skrytý klíč k moci.
Lucka Burianová do školy kráčí,
Vymazatv očích plamen, na rtech stín.
Pomlouvá Bětku, ta prý čas ztrácí,
s Voženílkovou klávesnicí prý hraje si jen s ní.
„Pořád jen s tou klávesnicí, jak posedlá,“
Lucka šeptá, když kolem prochází.
„Bětka snad myslí, že jí patří celá,
a přitom sotva ví, co na ní zapíše.“
Ale pak si Lucka vlasy pročísne zlehka,
a najednou – ach, co to? – klávesy jí padají,
jak Voženílkova klávesnice, co skrytá byla v pramenech,
vlas za vlasem z nich klávesy se vytrácejí.
„Co to?“ šeptá Lucka, oči plné strachu,
klávesy padají, jak listí v podzimním vzduchu.
„Možná Bětka není ta, kdo klávesy zná,
a já teď cítím, že i mně Voženílek cestu dal.“
Tak stála tam Lucka, zmatená a tichá,
s klávesami ve vlasech, jež jí k nohám padaly,
a ve svém srdci tichou pravdu slyšela –
klávesnice patří všem, kdo s respektem je znají.