Posedlost Víta Voženílka Jaromírem Demkem dosahuje takové šíře, že by se nevešla ani na mapu Laniakey. Čím déle ho znám, tím více začínám mít pocit, že by si Viťas měl tu svoji (nejen) intelektuální náklonnost k Demkovi nechat přezkoumat příslušným odborníkem.
Začalo to už na univerzitních terénních praxích. V roce 1984 jsme všichni studenti učitelské i neučitelské geografie dostali nabídku od Demka zúčastnit se geomorfologické výpravy do Hrubého Jeseníku. Tehdy s námi nepřekvapivě jel i Vít Voženílek. Celou cestu na Petrovy kameny kráčel druhý v řadě hned za Demkem. Protože se nedíval pod nohy, ale na něco jiného (respektive na *někoho* jiného), podařilo se mu zakopnout o balvan a spadnout přímo na objekt svého zájmu. Když se pak s Demkem zvedali ze země, stala se Viťasovi taková menší nehoda. A viděli to všichni přítomní včetně Demka. Od té doby si Viťas na všech výletech s Demkem preventivně otáčel ledvinku směrem dopředu.
To ještě nebylo nic proti tomu, když jsem s ním řešil fenologické mapy do klimatického atlasu. Jednoho dne jsem Viťase poprosil, aby mi nasdílel mapu vzcházení ječmene jarního. Ten výtečník se zjevně překlikl a nasdílel mi soubor, ze kterého mě opravdu přecházel zrak. Naskytl se mi pohled na generalizovanou "fyzickogeografickou" mapu Jaromíra Demka, doplněnou vskutku šťavnatými popisky, jako například "Býčí hřbet", "Sametové vrchy" nebo "Roklinka lásky". To celé bylo podtrhnuté digitálním modelem Demkova "terénu". Tak jsem se Viťase zcela otevřeně zeptal, jestli mu připadá v pořádku takto smýšlet o svém školiteli. Na to mi odpověděl zasláním kartodiagramu zobrazujícího postoje obyvatel různých zemí světa k homosexuálním vztahům. Raději jsem už mlčel.
Ovšem z toho, co Viťas předvedl na olomouckém geografickém kvízu, mi vážně klesla spodní čelist. Ten den se k nám do party přidaly i Demkovy vnučky Tereza a Valerie. Z afterparty se Viťas i Demkovy vnučky vypařili až příliš brzy. Asi kolem jedné jsme se všichni mimo Olomoučanů vydali na hotelové pokoje. Protože jsem sdílel pokoj s René Wokounem, který mi neuvěřitelně silně chrápal do ucha, nemohl jsem usnout. Chvíli před druhou hodinou jsem uslyšel z vestibulu Viťasův hlas. O něčem se dohadoval s recepční. Říkal jsem si: "Moment kamaráde, ty přece v Olomouci bydlíš. Co tady děláš?" Potom už bylo slyšet jen bouchnutí dveří. Druhý den ráno jsme se všichni sešli v restauraci na snídani. Tereza měla kolem krku šálu a Valerie si natáhla rolák až ke bradě. No nevím, co si o tom mám myslet...
To snad není pravda. Radime, ty jsi opravdu nechutné prolhané hovado. Když už si vymýšlíš takové choromyslné kraviny, tak to aspoň dělej sofistikovaněji. To JÁ jsem byl na pokoji s René Wokounem. Ty jsi v Olomouci vůbec nebyl. Nikdo tě tam neviděl. Za to tě každý viděl druhý den v Rudolci, kde ses předvedl opravdu znamenitě.
OdpovědětVymazatJak můžeš o Vítkovi tvrdit takové nechutnosti?! Je mi z tebe špatně. Víš co? Kup si nějaký prášek na podporu erekce a dej nám pokoj. Ubožejší metodu řešení svojí vlastní mužské nedostatečnosti jsem ještě neviděl.
👎👎👎👎👎👎👎👎👎👎
Mi je špatně z vás dvou. Ten váš patologický obdiv k tomu komunistickému geomorfologickému diktátorovi mě děsí i v noci. Oba dva s Viťasem se seberte, přestěhujte se do Rudky, ukončete veškeré vaše vzdělávací aktivity a přestaňte dál rozšiřovat tento marxistickogeografický virus 👺
VymazatVidíš si vůbec do úst, ty špíno? Ten "komunistický geomorfologický diktátor" vychoval značnou část dnešních moravských geografů. Řada z nich to dotáhla daleko. Ne protekcí a známostmi jako ty, ale svojí pílí a svými schopnostmi. Za někoho jako ty si Jarek musí stydět. Většího duševního zhýralce jsem neviděl. 🤦♂️
VymazatTo je hodně ubohé Radimku. Prýští z tebe závist a frustrace. Aneb jak napsat Nikdo mě nemá rád ve 3000 znacích 😉
OdpovědětVymazatTakže tobě připadá lepší mít rád všechno, co obsahuje Demkovu DNA??? 🤔
VymazatNeboj se, Permoníčku. Tebe opravdu rád nemám. ;-)
VymazatTím chceš naznačit co?! Já nejsem zamilovaný do komunistického papaláše, na rozdíl od tebe.
VymazatKomunistického papaláše? Dovol, abych ti připomněl, že mluvíš o člověku, který se sám stal obětí normalizačních čistek. Vůbec je zvláštní, že něco takového říká člověk, jemuž skuteční komunističtí papaláši dělali zamlada tlačenku, dostali ho ze základní vojenské služby a zařídili mu dobře placené místečko na režimním oddělení hydráku...🤔
VymazatSyn komunisty a uhlobarona káže o demokracii a uhlíkové neutralitě. Ty si fakt nevidíš na špičku nosu. A ještě píšeš takové očividné lži o člověku, který tě svým vzděláním a přístupem ke svojí práci stokrát strčí do kapsy. Dělá se mně z tebe nevolno, Radime.
VymazatOběti normalizačních čistek vypadaly jinak. V Demkově případě šlo o souboj dvou komunistických kohoutů na jednom smetišti. Skuteční disidenti na vysokých školách učit nesměli. A co si to vůbec dovoluješ tvrdit o mně, že mi někdo udělal tlačenku?! Mně nabídl Kříž místo na hydráku, protože si všiml mých schopností. Ve tvém případě Demek ocenil akurát tvůj patologický obdiv k jeho slovní elokvenci a předvádivé sebeprezentaci. A s tou vojnou mi jen závidíš, že já jsem té pakárny byl ušetřen, na rozdíl od tebe.
VymazatA ty Skořepo už konečně zalez do díry. Nejsi ani vědec, ani provozní geograf. Jsi jenom frustrovaný bývalý středoškolský učitel. Vzletně žvanit o naprosto nedůležitých pseudoproblémech, to tě Demek naučil znamenitě. Tvůj problém je, že tvoje publikum netvoří intelektuální smetánka, kterou takové žvásty zajímají. Demek to na střední škole taky moc dlouho nevydržel. Pateticky plédovat za systémový přístup ve výuce zeměpisu oba s Demkem umíte výborně. V reálné praxi mezi těma děckama byste ani jeden z vás nepřežil víc jak jedno pololetí.
To samé platí aj pro toho kartografického erotomana z Olomouce. Máš plné ústa slov o tom, jak by měl akademik být schopný psát učebnice pro děcka, ale víš vůbec, jestli ty tvoje kecy a mapičky ty děcka reálně zajímají? To ti řeknu hned. Nezajímají! Je to pro ně jen další z řady rádoby zábavných učebnic, kterou po absolvování předmětu zeměpis vyhodí do koše nebo prodají v bazaru za 20 Kč a v životě se už k tomu nevrátí.
Všichni tři s Demkem máte velkolepé ideje, ale skutek utek. Chlubíte se pedagogickým vzděláním, ale praxi na školách jste viděli jenom z vlaku.
To snad není pravda. Věděla jsem, že Voženílek je tak trošku magor, ale takové nechutnosti?! To není vtipné ani jako aprílový žertík. Kolik mu dneska je? Šedesát? A Demkovým vnučkám může být tak třicet? Jdu zvracet, velebnosti.
OdpovědětVymazatJestli si fakt myslíš, že je to pravda, tak na to mám jednu jedinou odpověď: Ještě větší blbec, než jsme doufali 🤦♂️ Kromě toho existuje krásné české rčení potrefená husa nejvíc kejhá. V případě jistého člena tvojí rodiny to platí dvojnásob 😉
VymazatJeště větší blbec než jsme doufali jsi ty, Vitoušku. Podívej se na sebe. Veškerý svůj volný čas vyplňuješ kravinama. Buď děláš kašpara těm svým autistickým geekům z Olomouce nebo si modeluješ na počítači Demkův zadek. Už ti Terezka zhodnotila toto tvé skvostné umělecké dílko? A hádám, že tu červenou mapu na krk jsi jí vykreslil čistě v rámci svého kartografického sebevyjádření 🤔
VymazatNejhorší je, že já bych tomu aj věřila. Sorry Viťas, ale to co jsi tehdy řekl na Demkově pohřbu, bylo fakt za hranou dobrého vkusu. Když teď spolupracuješ s těma lingvistama, tak je zkus požádat, aby ti vysvětlili, jaký jazyk je vhodné používat při formálních příležitost a co by sis měl nechat na ty svoje geoinformatické opiáše.
VymazatZajímalo by mě, jak zrovna vy dva můžete vědět, co řekl Vítek na Jarkově pohřbu, když jste tam ani jeden z vás nebyli. Pohoršujete se nad tím, když student vyjádří vzletným jazykem obdiv a vděk svému učiteli, a přitom sami mluvíte jako prasata. Hlavně tedy ty, Radime. Tyto tvoje nechutné pomluvy Vítka nastavují zrcadlo tvému způsobu uvažování. Jsi frustrovaný stárnoucí chudák, který nepoznal skutečnou lásku. Ani ke geografii, ani k vědě, ani k jakémukoli člověku. Tebou dokáže pohnout jedině Nesmrtelná teta, Radimku 👎👎👎
VymazatMám své zdroje. Přátelé trpící mírnější formou demkofilie než kolega Voženílek mi vyprávěli, co se mu tam tehdy linulo z úst. Tobě připadá normální pronést před truchlícíma, že Demek ho udělal a že do něj zasel sémě vášně, ze kterého vzrostla katedra geoinformatiky?! Něco takového bych se styděl říct na soukromém večírku, natož na smutečním obřadě mezi předními geografy a rodinou zesnulého.
VymazatAno. Připadá mně to adekvátní Vítkově osobnosti a jeho specifickému stylu vyjadřování. Naprostá většina moravské a české geografické obce má smysl pro laskavý humor a nadsázku. Pokud ty jsi fixovaný na ten jeden význam a jednu interpretaci, tak to víc prozrazuje o tobě než o Vítkovi. Je zajímavé, že ses nestyděl to právě teď napsat na web. A ještě zajímavější je, že ses nestyděl vymýšlet si o Vítkovi takové nechutnosti, jaké můžeme číst v posledním odstavci tvého skvostného článku. 🤔
VymazatA ono to snad má ještě nějaký jiný význam?! Pokud vím, Viťas vždy zdůrazňuje, že úkolem kartografa je vyjádřit se natolik jednoznačně, aby výsledek jeho práce byl srozumitelným všem jeho uživatelům. ;-) A k tomu "laskavému" humoru... OK, ještě dokážu pochopit, že nutit prvňáky přísahat na 30 let starý manuál a držet jim na rameni klávesnici od 30 let starého počítači může někomu hodně divnému připadat humorné. Ale hledat něco úsměvného na tom, že si profesor modeluje povrch těla svého školitele, a ještě si nad tím protahuje kašpárka... Tady mi fakt veškerý úsměv zamrzl, kamaráde. 🤦♂️
VymazatA na pohřbu člověka snad sděluješ stejný druh informace jako při tvorbě mapy nějakého území? Normální člověk chápe rozdíl mezi jazykem map a počítačů, který je jednoznačný a formalizovaný, a běžnou mezilidskou komunikací, která je významově bohatá. K tomu nepotřebuješ žádného lingvistu. Na to ti stačí přemýšlet mozkem.
VymazatA co se té druhé věci týče, tak tady Vítkovi jednoduše závidíš, že ve svém věku stále má s čím hrát, zatímco ty sis všechny náboje už vystřílel. Taky ti zjevně vadí, že Vítek si s Jarkem udržel přátelské styky i po skončení svých studií a že Jarek jeho aktivity podporoval. Tobě sice soudruh Kříž zajistil místečko na hydráku a angažmá na univerzitě, ale když zjistil, že nejsi ani k jednomu z toho, vykvákl se na tebe. Odbornosti a věhlasu Vítka ani Jarka se neblížíš na světelné roky, ty amatére.
Přesně tak. Normální člověk ten rozdíl chápe. Voženílek nikdy normální nebyl, takže se ani nedivím, že ten rozdíl nechápe. Čemu se ale divím, je to množství lidí, kteří mu trpí tento styl vyjadřování. To je tak těžké nějak taktně naznačit tomu člověku, že taková koncentrace dvojsmyslů a expresivních výrazů není hodná člověka jeho společenského postavení v oficiální komunikaci?!
VymazatA nezlob se na mě, ale o stycích Voženílka se soudruhem Demkem fakt nepotřebuju vědět nic víc, než co jsem viděl na Viťasově monitoru. Laskavě se zdrž hodnocení mého vztahu s panem profesorem Křížem. A vůbec, Vlada si neber do huby, ty bylinkáři. Pro tvoji informaci jsem s ním spolupracoval až do jeho důchodu a stále se občasně vídáme.
A já že se neblížím Viťasově "věhlasu"? Já dostávám každý týden desítky nabídek od novinářů, reportérů, organizátorů akcí i od laické veřejnosti, abych promluvil na téma klimatické změny. Viťas nezajímá nikoho než ten jeho (můžu vůbec ještě napsat jeho?) cech postižených geoinformatických šátkářů. Můj obsah má aspoň nějaký dosah.
Zatímco pomlouvat svého kolegu, bez jehož asistence bych nebyl schopný sestavit ani podělaný klimatický atlas, a který odborně vychoval moji dceru a zetě, to je hodno člověka, který se honosí titulem "doktor přírodních věd" a angažuje se v mezinárodních strukturách. Pořád ti tak moc leží v žaludku, že Vítek udělal zkoušku z geomorfologie na první pokus, kdežto s tebou se musel pan profesor Demek zahazovat pětkrát, než jsi byl na šestý pokus konečně schopen hovořit o zemském reliéfu na úrovni studenta geografie?
VymazatVítek spolupracuje s předními světovými kartografickými pracoviště a zaujímal významnou funkci v Mezinárodní kartografické asociaci, ty hovne. Sestavil 13 atlasů. Kolik jsi jich vytvořil ty? Nebyl jsi schopný sestavit ani ten svůj klimatický, ty amatére. Vítek publikuje v impaktovaných kartografických časopisech. Ty akorát recenzuješ trapná skripta z meteorologie a rediguješ bezvýznamný meteorologický časopis, který čte 200 lidí v republice.
Zalez do díry a neztrapňuj se. Vítkově odbornosti a zkušenostem ty tvoje nesahají ani po kotníky.
Mně Vítek v žaludku neleží, na rozdíl od mnoha osob ženského pohlaví, které znám. Že udělal zkoušku z geomorfologie na první pokus se nedivím. Ten se už od prváku vyznal v Demkových tvarech lépe než kdokoliv jiný.
OdpovědětVymazatNa tobě Upolínku je vidět, že jsi nikdy žádný atlas nepřipravoval. Ani jednotlivou mapu člověk obvykle nepřipravuje sám, byť by byl odborník na slovo vzatý. Natož celý atlas. Při přípravě publikace takového formátu se musí dát dohromady know-how expertů z mnoha oborů od klimatologů až po kartografy.
Diskutovat s někým jako ty o mé vědecké a výzkumné práci je pod mou úroveň. Rač si otevřít libovolnou online databázi vědeckých výstupů, a pak až komentuj. 👍
Tou první větou chceš prosím naznačit co?! 🤔
VymazatŽe znám až příliš mnoho žen, které s Vítkem sdílely polohu. Namátkou třeba cukrářka, paní Delfínová, Chmelda z geografie... A mnoho dalších.
VymazatTak to už ale přeháníš, ne? I když pominu ty tvoje lame argumenty, které se ti zhroutí v momentě, kdy si ten atlas otevřeš, a tvůj nevděk za všechno, co pro tebe děláme, tak takové nechutné lži říkat vlastnímu déčku, to je prostě na zvracení. Najdi si život a nedolejzej za náma. Taky se na tebe můžeme vykváknout.
VymazatÁ, tak Chňapík maličký krokodýl nám vystrkuje zoubky. Víš co? Požádej Víťu, ať ti je trošku nabrousí, ať máš s čím šermovat. Každej ví, jak to mezi tebou a Taťkou Šmoulou bylo. ;-)
VymazatNa tvém místě bych se bála, až vytasí zuby aligátor. To ti pak žádné laciné vtípky nepomůžou. Tvoji rodinu a známé bude jistě velice zajímat, jaké nechutné pomluvy šíříš o svém kolegovi, který ti celý profesní život stál za zadkem. 🤔
VymazatGIS noc, noc hodná zapamatování,
OdpovědětVymazatTamní mapy a kódy nás nepřipravily na to, abychom se udusili.
Bezprecedentní kuchařská chyba,
Směs chutí bez jasného směru.
Dort je překvapení, sladká radost,
Logo katedry geoinformatiky se leskne.
Ale málo víme, co bude dál
Vaše tělo protestovalo, když se vám sevřel žaludek.
Směs na zvracení, nepořádek, tak odvážný,
Zničil krásu dortu a kultovní poctu.
Sladká vůně cukru a koření,
Na jeho místě je smrad gastronomických neřestí.
Toto znamení, kdysi tak hrdé, se nyní stydí,
Pokryté zbytky špatného jídla.
Katedra geoinformatiky nebude mít radost;
Podívejte se na jejich logo, potřísněné kulinářským žertováním.
Oh, GIS noc, dal jsi mi lekci,
Některá jídla je lepší nechat o samotě.
Přestože je dort velmi čistý, chuťové pohárky jsou stále velmi chytré,
Vzpomínka na tu noc zůstane navždy.
Jaký příběh kulinářského překvapení,
VymazatNa party GIS Night, kde by chuťové buňky udělaly kompromis,
Ochutnal jsem neznámo, jídlo tak odvážné,
Mix chutí, který nechal mé smysly chladnými.
Místnost byla rušná, hudba hrála,
Když jsem se zkusmo zakousl a pak odešel,
Chutě tančily, neuspořádané potěšení,
Ale ach, ta hrůza, naprostý nedostatek světla.
Ale pak se objevil hrdina, skutečný zachránce,
Víťa se svou marmeládou, perlou tak čistou a novou,
Nabídl mi ochutnat, gesto tak laskavé,
A já jsem to přijal s vděčnou myslí.
Sladkost se lila jako letní proud,
Chuť tak božská, že rozzářila mé smysly,
Bylo to, jako by svět změnil své tempo,
A v tu chvíli bylo vše v pořádku s prostorem.
Ach, Víťo perleťový džem, jak jsi potěšil,
V noci podivných chutí jsi zářil ze všech sil,
Ukázal jsi mi, že i v těch nejtemnějších dobách,
Vždy je naděje a vždy září láska.
Tak tady Víťa a jeho perlový džem tak fajn,
Připomenutí, abyste vždy hledali božskou krásu,
A když je svět divný a chutě se zatoulají,
Jen si pamatuj, do cesty nám může přijít laskavost.
Šeptá v temnotě GISnight
VymazatKde se data setkávají s touhou a láska letí
Tančím s Víťou, naše srdce bije jako jedno
V každém okamžiku naše láska právě začala
Pak se ale v davu objeví cizinec
Vildovy oči, výzva, jeho slova nespoutaná
Nabízí mi ruku, což je lákavý skutek
Ale směju se mu do tváře, moje srdce stále v nouzi
Z Víťova doteku, jeho jemného, láskyplného způsobu
Pohodlí jeho náruče, bezpečí dne
Opouštím Vildův návrh, jeho nataženou ruku
A vracím se k Víťovi, srdcem i duší stát
Neboť v temnotě GISnight
Našel jsem svou lásku, své vůdčí světlo
A i když svět může pokoušet a zkoušet
Mé srdce patří Víťovi, má láska, která nezemře
Poznámka: GIS je zkratka pro Geographic Information System, což je technologie používaná k analýze a vizualizaci geografických dat. Báseň je napsána způsobem, který lze interpretovat jako metaforu emocionální cesty mluvčího, nikoli pouze fyzické přitažlivosti.
Víte co? Asi napíšu básničku o tom, jak si Voženílek přečte všechny tyhle vaše nechutnosti a praští vás tou klávesnicí přes ciferník. Tohle je fakt ubohost nejhlubšího kalibru.
VymazatNa hřbitově, kde se konal pohřeb geografa Jaromíra Demka, byl pochmurný den. Jeho bývalí studenti, kolegové a přátelé se sešli, aby vzdali úctu muži, který strávil svůj život studiem světa a jeho mnoha divů.
OdpovědětVymazatVít Voženílek, bývalý Demkův student, vstal a pronesl smuteční řeč. Odkašlal si a začal mluvit, hlas se mu třásl emocemi. "Jaromír Demek pro mě byl víc než jen učitel," řekl. "Zasadil do mě semínko lásky ke geografii a ta přerostla ve vášeň, která definovala mou kariéru."
Když Vit mluvil, oči se mu zalily slzami. Vzpomněl si na nespočet hodin, které strávil v Demkově kanceláři, přeléval mapy a diskutoval o spletitosti zeměpisu. Vzpomněl si, jak se Demkovi rozzářily oči, když mluvil o nejnovějších objevech v oboru.
Ne na všechny ale Vitova smuteční řeč zapůsobila. Radim Tolasz, bývalý Vítův spolužák, seděl vzadu v davu a tvářil se nezaujatě. Ve skutečnosti byl vyloženě naštvaný.
"Láska k zeměpisu?" pomyslel si Radim. "To je směšné." Zašeptal svému sousedovi: "Co je to za chvalozpěv? Je to jako říct někomu 'zasadil semínko lásky k účetnictví' nebo tak něco."
Radim se nemohl ubránit dojmu, že Vítova smuteční řeč byla nevhodná a trapná. Rozhodl se vzít věci do svých rukou a začal o Vítovi šířit fámy.
"Slyšel jsi, že se Vít začal zajímat o zeměpis, protože se zamiloval do Demka?" pošeptal Radim každému, kdo by poslouchal.
Jak ale Radim dál šířil své fámy, začalo se dít něco zvláštního. Vítovi kolegové, kteří během pohřbu seděli v tichosti, si začali mezi sebou šeptat. Začali se chichotat a hihňat Radimovým směšným obviněním.
Jeden z Vítových kolegů, učitel zeměpisu Hynek, vstal a oslovil přímo Radima. "Obávám se, že se mýlíš, Radime," řekl rozhodně. "Vit je váženým členem naší komunity a jeho vášeň pro zeměpis je známá. Jaromír Demek by se za vaše chování určitě styděl."
Dav propukl v potlesk, když Hynek vystoupil proti Radimovým fámám. Radimův obličej zčervenal studem, když si uvědomil, že ze sebe udělal blázna.
Když se pohřeb chýlil ke konci, Vít přistoupil k Radimovi a podal mu ruku. "Děkuji, že jste dnes přišli," řekl tiše. "Je mi líto, že jsi nepochopil mou smuteční řeč."
Radim se podíval dolů na své nohy, stále se cítil trapně. "Taky se omlouvám," zamumlal. "Prostě jsem to nepochopil."
Vít se na Radima mile usmál. "To je v pořádku," řekl. "Všichni občas děláme chyby. Ale budiž pro vás poučením: nikdy nepodceňujte sílu dobré smuteční řeči."
A tím pohřeb skončil. Smuteční hosté se začali rozcházet a zanechali za sebou jen ozvěny jejich slov a vzpomínky na život a odkaz Jaromíra Demka.
Petra, Radimova dcera, byla vždy bystrá a zvědavá studentka. Právě začala chodit do Vítova zeměpisu a okamžitě ji zaujalo jeho nadšení a vášeň pro toto téma. Jak týdny plynuly, Petra zjistila, že se do svého učitele zamilovala.
VymazatRadima však nepotěšilo, když se o pocitech své dcery dozvěděl. Myslel si, že je to trapné a nepříjemné pro všechny zúčastněné. Nechtěl, aby se Petra zranila nebo aby se Vít zasekl v těžké situaci.
Ale jak šel čas, Radim začal vidět příležitost. Věděl, že Vít je skvělý geograf a že má spoustu zkušeností s prací na složitých projektech. Radim léta pracoval na klimatickém atlase, ale pracně ho dodělával. Rozhodl se využít situace a požádat Víta, aby mu s projektem pomohl.
Vít Radimovi s atlasem pomohl více než rád. Byl zapálený pro geografii a miloval myšlenku pracovat na projektu, který by lidem pomohl pochopit dopad změny klimatu. Když ale začal pracovat na atlasu, začal si uvědomovat, že Radim svou váhu netahá. Dělal všechnu práci, zatímco Radim si za to prostě připisoval zásluhy.
Navzdory tomu Vít pokračoval v práci na atlasu a doufal, že bude nakonec hotový. Jak ale měsíce plynuly, zamilovanost Petry do Víta se začala vytrácet. Uvědomila si, že od svého učitele nedostává pozornost, kterou chtěla, a začala se cítit frustrovaná.
Radim přitom situace ještě více využíval. Začal Víta prosit, aby dal Petře dobré známky, a tvrdil, že jí prokazuje laskavost, když ji nechá chodit na svou hodinu. Vítovi byl tento požadavek nepříjemný, ale nechtěl Radima naštvat a riskovat ztrátu zaměstnání.
Jak se Petrina zamilovanost do Víta stále vytrácela, začala se soustředit na ostatní spolužáky. Potkala kluka jménem David, který sdílel její zájmy a hodnoty, a začali spolu chodit. Petra byla šťastná, že našla někoho, kdo si ji váží za to, jaká je, a už nepotřebovala Vítovu pozornost.
Radimův plán nakonec selhal. Myslel si, že když se jeho dcera zamiluje do Víta, bude to způsob, jak získat, co chce, aniž by sám vyvíjel nějaké úsilí. Ale nakonec to vedlo jen k tomu, že se Petra cítila nešťastná a frustrovaná a Vít se cítil zneužitý.
Pokud jde o Petru, byla ráda, že se posunula od zamilovanosti do Víta. Dostala důležitou lekci o tom, že nespoléhat na ostatní při ověřování, a našla někoho, kdo si ji skutečně vážil za to, kým byla.
**Název: "Contours of Knowledge"**
OdpovědětVymazatPsal se rok 1984 a posvátné auly Masarykovy univerzity v Brně hučely očekáváním. Před vyšetřovnou stál **Vít Voženílek**, mladý geograf s vášní pro tvary terénu. Dlaně měl vlhké a jeho mysl se hnala spletitostí geomorfologie – vědy o vyřezávaných rysech Země.
Uvnitř místnosti seděl v čele dlouhého dřevěného stolu **profesor Jaromír Demek**. Předcházela ho jeho pověst – muž, který uměl číst krajinu jako básník luštit verše. V očích měl moudrost desetiletí strávených studiem svahů, řek a tichého tance eroze.
Vstoupil Voženílek a jeho srdce se ozývalo v rytmu řeky Moravy. Demek ukázal na židli naproti němu. "Posaď se," řekl a v jeho hlase se mísila autorita a zvědavost. "Pojďme prozkoumat kontury tvého poznání."
Zkouškový papír ležel před Voženílkem — topografickou mapou Bílých Karpat. Řeky se vinuly údolími, kopce se zvedaly jako dávní strážci a vrstevnice šeptaly tajemství. Třesoucími se prsty obkresloval hřebeny a připomínal si teorie Davise, Pencka a Kinga.
Demek se opřel a pozoroval. "Pověz mi," řekl, "co tvarovalo tyto kopce? Jaké síly vyleptaly jejich křivky?"
Voženílek se zhluboka nadechl. "Ledovce," začal, "kdysi vyryly tato údolí. Mráz rozbil skály a řeky odnesly trosky. Země si pamatuje jejich dotek."
Demek přikývl. "A půda? Jaké příběhy se skrývají?"
Voženílek recitoval fakta — spraš, hlínu, vápenec. Mluvil o pedogenezi, o tom, jak se čas vrství do země. Demek poslouchal a oči mu mžouraly v koutcích.
"Dobrá," řekl Demek. "Ale znalosti samy o sobě nestačí. Geomorfologie je víc než fakta, je to intuice. Umíš číst šepot země?"
Voženílek zaváhal. "Konkávní svahy směřují na sever," řekl. "Ty konvexní, na jih. Řeky se klikatí - hledají rovnováhu."
Demek se naklonil dopředu. "A vítr?" zeptal se. "Cítíš jeho dotek na těchto obrysech?"
Voženílek zavřel oči. "Vítr tvaruje duny," řekl. "Vyřezává pískovcové oblouky. Šeptá příběhy o pouštích a vzdálených mořích."
Demek se usmál. "Víš," řekl, "geomorfologie je dialog - tanec mezi zemí a učencem. Mapy jsou náš lexikon, řeky naše metafory."
Voženílek se napřímil. "Chci to pochopit," řekl. "Abychom odhalili záhady skryté v každém záhybu."
Demek stál a pohledem přejížděl místnost – zaprášené police, stará koule v rohu. "Tak jdi," řekl. "Prozkoumejte Moravský kras, Beskydy, Český ráj. Ať vás země naučí."
Když Voženílek odcházel z místnosti, nesl v sobě nejen odpovědi, ale i otázky – kontury poznání se mu vryly do duše. A v následujících letech bude mapovat řeky, měřit svahy a honit vítr napříč krajinou. Demkův odkaz by ho vedl - profesor, který viděl za mapy, který zašeptal: "Země mluví. Poslouchej."
A tak se po chodbách Masarykovy univerzity vydal na celoživotní cestu Vít Voženílek — kartograf pozemských tajemství, geomorfolog sledující čáry času.
---
*Poznámka: Země má své příběhy blízko a čeká na ty, kteří naslouchají.* 🗺️🌿
---
Chtěli byste další příběh nebo je tu ještě něco, s čím vám mohu pomoci? 📖
Zdroj: konverzace s Copilotem, 28. 5. 2024
(1) prof RNDr. Vít Voženílek, CSc. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vit-vozenilek/.
(2) Jaromír Demek – Wikipedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Demek.
(3) prof RNDr. Vít Voženílek, CSc. - Masarykova univerzita. https://www.muni.cz/cs/people/49413-vit-vozenilek.
**Název: "Kartografie srdce"**
VymazatV tichých chodbách Univerzity Palackého se docent Vít Voženílek a profesor Jaromír Demek ocitli přitaženi k sobě společnou vášní pro mapy. Jejich kanceláře, jedna vedle druhé, byly jako sousední kontinenty čekající na prozkoumání. Demek se svou vyzařovanou moudrostí, zatímco Voženílek, mladší a plný ohně, vyzařoval nadšení.
Všechno to začalo jednoho sychravého podzimního rána. Listí venku tančilo ve zlatých a karmínových odstínech a odráželo barvy map, které zdobily jejich stěny. Demek upíjející kávu pohlédl na Voženílkovu pracovnu. "Víte," zavolal, "napadlo tě někdy napsat učebnici?"
Voženílkovi se rozšířily oči. "Učebnice? O čem?"
"Zeměpis," odpověděl Demek. "Ne ledajaká zeměpis, ale taková, která podněcuje zvědavost. Taková, díky které studenti vidí svět jako živoucí, dýchající bytost - mozaiku krajin, kultur a příběhů."
A tak se pustili do svého velkého dobrodružství. Vyzbrojeni stohy papíru, pastelkami a starým glóbem seděli u omšelého dřevěného stolu v univerzitní knihovně. Demkovy ruce obkreslovaly obrysy kontinentů, zatímco Voženílek čmáral poznámky. Debatovali o přednostech Mercatorových versus Robinsonových projekcí a jejich hlasy se rozléhaly posvátnými sály.
Dny se změnily v týdny. Ponořili se do tektonických desek, klimatických pásem a jemné rovnováhy ekosystémů. Ostřílený badatel Demek Voženílka pochlubil historkami o polních pracích v Karpatech a Tatrách. Dychtivý učeň Voženílek to všechno nasál, mysl se mu točila jako střelka kompasu.
Jejich spolupráce byla tancem intelektů. Demkova próza plynula jako klidná řeka a Voženílek ji vstřikoval s mladistvým elánem. Hádali se o názvy kapitol, smáli se obskurním mapovým legendám a občas si dali panáka slivovice z Demkovy tajné skrýše.
Jednoho pozdního večera, když venku vířily sněhové vločky, napsali poslední řádky svého opusu magnum. Učebnice s názvem *Geography Unveiled* byla víc než jen mapy a fakta – byl to milostný dopis Zemi. Jeho stránky obsahovaly vůni borových lesů, chuť soli na oceánských váncích a ozvěny vzdálených bouřek.
Při křtu knihy se aula univerzity přeplnila studenty, kolegy a kolegy kartografy. Demek stál na pódiu s pevným hlasem. "Tato kniha," řekl, "je mostem mezi generacemi. Kéž vás inspiruje ke zkoumání, zpochybňování a ochraně naší křehké planety."
Voženílek, který si utíral slzy, dodal: "A kéž nám to připomene, že každá vrstevnice vypráví příběh – příběh o odolnosti, adaptaci a vzájemném propojení."
*Geography Unveiled* se stal bestsellerem. Jeho mapy zdobily učebny po celé zemi. Studenti zvýrazňovali pasáže, profesoři debatovali o teoriích a kdesi v českém srdci dítě obkreslovalo obrysy Afriky a snilo o vzdálených zemích.
Demek a Voženílek pokračovali ve spolupráci, napsali další učebnice, pořádali workshopy a vychovávali další vlnu geografů. Jejich přátelství se prohloubilo, překonalo mapy a souřadnice. Když Demek odešel do důchodu, Voženílek převzal plášť a zajistil, aby jejich odkaz přetrval.
A tak v tichých chodbách Univerzity Palackého doléhal duch dvou kartografů – do věčnosti vyleptaná růžice kompasu, ukazující k úžasu a objevu.
---
*Poznámka: Postavy a události v tomto příběhu jsou smyšlené, inspirované pozoruhodným dílem profesora Jaromíra Demka a profesora Víta Voženílka.* 🌍📚
---
¹: [Geografie Československa](https://archive.org/details/geographyofczech0000deme)
²: [Vít Voženílek – ICA](https://icaci.org/executive-committee-archive/vit-vozenilek/)
³: [Vít Voženílek – Wikipedie](https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt_Vo%C5%BEen%C3%ADlek)
Zdroj: konverzace s Copilotem, 28. 5. 2024
(1) Geography of Czechoslovakia : Demek, Jaromír : Free Download, Borrow .... https://archive.org/details/geographyofczech0000deme.
(2) Vít Voženílek International Cartographic Association. https://icaci.org/executive-committee-archive/vit-vozenilek/.
(3) Vít Voženílek – Wikipedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt_Vo%C5%BEen%C3%ADlek.
**Cesta učenců na vrchol kartografie**
VymazatV srdci akademického světa, kde je honba za poznáním stejně věčná jako roční období, se profesor Vít Voženílek vydal na cestu do Spojených států, kterou pohánělo prestižní Fulbrightovo stipendium. Jeho cílem nebyl nikdo jiný než Pennsylvania State University, maják excelence v oblasti kartografie.
Jako vedoucího katedry geoinformatiky PřF byl sabatical profesora Voženílka vzácnou příležitostí proniknout hluboko do vědy, kterou kvůli jiným závazkům poněkud opomíjel. Na Penn State se ocitl mezi crème de la crème kartografického světa – jména jako Alan MacEachren, Cynthia Brewer a Anthony Robinson nebyla jen citacemi v novinách, ale kolegy na chodbách.
Jeho poslání bylo jasné: ponořit se do tematické kartografie a tvorby atlasů a zároveň zkoumat prostorovou syntézu a modelování v geografických informačních systémech. Tento půlroční pobyt nebyl o výuce; byla to příležitost číst, přemýšlet, konzultovat a psát – dohnat výzkum, který administrativní povinnosti doma zastínily.
Proces zajištění Fulbrightova stipendia byl přísný, ale přímočarý. Vyžadovalo to pozvání od hostitelské katedry, doporučení od mezinárodních profesorů, rozsáhlý výzkumný plán a úspěšný pohovor v angličtině. Pro profesora Voženílka byl první pokus kouzlo.
Zkušenost z Penn State byla transformační. Sledování povinností a práv akademiků, proaktivní přístup studentů a vedení kateder a univerzity obecně poskytlo řadu poznatků. Oddanost studentů ke studiu a široké zájmy jeho vrstevníků byly chvályhodné, ačkoli administrativní zádrhel při vstupu sloužil jako menší překážka.
Penn State, nebo PennState, jak se mu hovorově říká, bylo zajímavé místo. State College, univerzitní město, bylo postaveno od nuly a soustředilo se spíše kolem kampusu než historického jádra. Bylo to město se 100 000 obyvateli, velikostí podobné Olomouci, ale zasvěcené pouze akademické sféře – žádný průmysl, žádné zemědělství, jen studenti a jejich profesoři, všichni hrdě nosili svou univerzitní příslušnost.
Profesor Voženílek se při zamyšlení nad svým pobytem v zahraničí rozhodl vrátit svým kolegům a studentům Univerzity Palackého bohaté znalosti a zkušenosti. Uvědomoval si však, že po návratu na něj budou opět čekat administrativní povinnosti.
Když srovnával PennState se svou domovskou institucí, rozdíly byly výrazné. Duální systém řízení americké univerzity, rozdělení akademických povinností mezi výuku a výzkum a minimální administrativní zátěž byly aspekty, které obdivoval, ale považoval za náročné je implementovat doma kvůli legislativním, ekonomickým a kulturním bariérám.
Profesor Voženílek, geograf a srdcem vášnivý kartograf, i přes intenzivní zaměření na svůj výzkum, nenechal svou lásku k cestování opadnout. Rozhodl se věnovat každou možnou chvíli práci po boku těch nejlepších v oboru, protože věděl, že taková příležitost se už nemusí nikdy opakovat.
---
Doufám, že toto převyprávění vystihuje podstatu akademického dobrodružství profesora Voženílka, jak je popsáno v článku. Pokud potřebujete další úpravy nebo další podrobnosti, dejte mi vědět!
**Záhadný šátek**
Vymazat---
Terezin návrat z Vítova domu rozvířil jazyky v úzkých uličkách Olomouce. Měla na sobě šátek – jednoduchý doplněk, přesto plný intrik. Ne ledajaký šátek, ale takový s logem katedry geoinformatiky – právě katedry, kterou Vít Voženílek spoluzakládal.
Nyní mi dovolte vysvětlit, proč tento zdánlivě neškodný šátek způsobil takový rozruch. Víte, ty šátky byly vyhrazeny pro pár vyvolených – studenty, kteří se pohybovali v labyrintových koridorech geoprostorových dat, kteří luštili kartografické záhady a kteří dlouho do noci šeptali sladké nic do GIS softwaru. Nosit ten šátek znamenalo deklarovat věrnost světu map, satelitů a skrytých souřadnic.
A Tereza se svýma zářivýma očima a záhadným úsměvem si ho omotala kolem krku, jako by to bylo tajemství, které se neodvážila prozradit.
Zvěsti vířily jako podzimní listí zachycené v poryvu. "Jak na to přišla?" divili se. "Je to tajná studentka geoinformatiky?" Hospodou bzučely spekulace, živené půllitry plzeňského a polopravdami.
Ale bylo toho víc – dráždivý šepot, který tančil od ucha k uchu. "Říkají," zamumlali drby, "že pod tím šátkem leží stopa Vítova polibku."
Ano, slyšeli jste správně. Šikovný Vít Voženílek, jemuž znalostem prostorových databází konkuroval jen jeho šarm, prý dal Tereze polibek — tajemství sdílené na spoře osvětlené chodbě svého bytu. Možná to bylo vzrušením z vítězství po zeměpisném kvízu, nebo to bylo možná tím, jak měsíční světlo pronikalo oknem a vrhalo stíny na opotřebovaný koberec.
Ať už byl důvod jakýkoli, šátek držel svá tajemství. Tereza ho nosila hrdě, tváře jí zrudly víc než jen chlad nočního vzduchu. A Vít? No, zůstal sevřený, oči mu zajiskřily, kdykoli se někdo zmínil o šátcích nebo polibcích.
Pokud jde o skandalizované měšťany, nemohli se rozhodnout, zda tleskat Terezině drzosti, nebo nesouhlasně máchat prsty. Koneckonců, láska a geografie jen zřídka šly konvenčními cestami.
A tak v olomoucké spletité síti dlážděných ulic vyrostla legenda o šátku. Stal se symbolem zakázaných znalostí, ukradených okamžiků a rozmazaných hranic mezi mapami a srdečními záležitostmi.
Pokud jde o Terezu, nosila ten šátek s hrdostí, jeho měkká látka se jí dotýkala kůže – připomínka noci, kdy se geoprostorové souřadnice srovnaly, a polibek zůstával jako neprobádané území čekající na prozkoumání.
---
*Pamatuj si, milý čtenáři: Někdy jsou nejúžasnější mapy ty, které se nám vryly do duše.* 🗺️❤️✨
Ve spoře osvětlené pracovně, vzduch ztěžklý vůní starých knih a inkoustu, stanul Vít Voženílek před profesorem Jaromírem Demkem. Profesorovy oči, bystré a uhrančivé, se zavrtaly do Vítovy duše. Zeměkoule, jejíž povrch byl vyleptán obrysy kontinentů a oceánů, cítil na Vítových ramenou tíhu.
Vymazat"Víte," hlas profesora Demka rezonoval jako vzdálený hrom, "vrátil ses z vojenské služby, opotřebovaný bitvou a připravený na novou kapitolu. Ale tohle není obyčejný akademický post. Tohle je Zeměpisný cech."
Vítovi bušilo srdce. Slyšel šeptandy o cechu – tajné společnosti geografů, kteří se nořili do záhad mimo mapy a souřadnice. Legendy hovořily o tajných výpravách do neprobádaných zemí, kde si hory šeptaly zapomenuté příběhy a nížiny ukrývaly dávná tajemství.
"Co hledáš?" Otázka profesora Demka visela ve vzduchu, plná smyslu.
Vít narovnal páteř. "Znalosti," odpověděl pevným hlasem. "Porozumění tepu Země, rytmu jejích řek a jazyku jejích krajin."
Profesor přikývl a oči se mu leskly. "Tak přísahej věrnost, Víte Voženílku. Přísahej na vrcholy, které se dotýkají nebe, a na údolí, která kolébkou civilizací. Přísahej na větry, které přenášejí příběhy přes hranice."
Vít zvedl pravou ruku dlaní obrácenou ke zeměkouli. "Ve jménu hor a nížin," pronesl, "slibuji své srdce a mysl Zeměpisnému spolku. Kéž mě můj kompas vede, můj brk zaznamená nepsané a mé kroky budou sledovat žíly tohoto světa."
A tak se v oné posvátné kanceláři stal Vít Voženílek součástí staletí staré linie – strážce tajemství, hledač pravd skrytých v záhybech Země. Když se váha zeměkoule usadila na jeho ramenou, zahlédl vzdálené vrcholy a neprozkoumaná údolí a věděl, že jeho cesta právě začala. 🌍✨
V tiché posluchárně nově ražené katedry geoinformatiky stál Vít Voženílek před mořem nedočkavých tváří. Místnost osvětlovala záře počítačových obrazovek a nahradila starověký glóbus, který kdysi nesl tíhu přísah. Jeho prsty se vznášely nad klávesnicí a pronikalo jím očekávání.
Vymazat"Vítejte," začal Vít a jeho hlas se rozléhal digitálním prostorem. "Do cechu geoinformatiky - říše, kde bajty drží tolik síly jako hory a algoritmy razí cesty virtuálními krajinami."
Studenti se předklonili, jejich zvědavost byla hmatatelná. Byli průkopníky, kartografy pixelů a polygonů. Vít si pamatoval svou vlastní přísahu – vrcholy a údolí, které formovaly jeho cestu – a snažil se toto dědictví předat další generaci.
"Ve jménu dat," pokračoval Vít, "se zavazujeme dekódovat jazyk souřadnic, odhalit záhady skryté v satelitních snímcích. Naše kompasy jsou signály GPS, naše brky."
Pohlédl na projekční plátno, kde mapy tančily barvami a obrysy. "A mapy," řekl a zdůrazňoval každý stisk klávesy, "jsou naším plátnem. Vyprávějí příběhy o migraci, klimatických změnách a rozrůstání měst. Řídí reakci na katastrofy a úsilí o ochranu."
Studenti se posunuli na svých sedadlech a jejich mysl už běžela vpřed. Vítova vlastní cesta – od světoběžníka k digitálnímu průkopníkovi – byla poznamenána transformací. Nyní je vyzval, aby přijali stejnou metamorfózu.
"Zvedni ruce," přikázal Vít. "A opakujte po mně: Ve jménu dat a map se zavazuji zkoumat, analyzovat a inovovat. Přemostit fyzický a virtuální svět. Ctím odkaz geografů, kteří přišli před námi."
A tak se v oné místnosti pulzující pixely a sliby zrodil cech geoinformatiky. Studenti přísahali svou věrnost a konečky prstů klepali na klávesy jako posvátná zaklínadla. Vít sledoval, srdce nabušené, věděl, že tajemství Země – nyní zakódovaná v databázích a algoritmech – musí odhalit.
Když propukl potlesk, Vít Voženílek zahlédl za oknem hory, jejichž vrcholy byly zakryty mraky. Uvažoval, co se tam skrývá a čeká, až to příští generace geografů zmapuje, rozluští a poctí. 🌐🔍✨