Ve čtvrtek 14. března 2024 se na Katedře geoinformatiky PřF UPOL konal modrý večírek při příležitosti mezinárodního dne čísla pí. Jestli se ptáte, kdo zase vymyslel takovou pasztovinu, tak jsem to byl já. V posledních měsících se nudím a nemám na práci nic lepšího než zas a znova dokazovat světu, že moje armáda vévéček opravdu je tak retardovaná, jak vypadá. Největším důkazem tohoto tvrzení se stala zcela nepřekvapivě naše svatá čtveřice Jakub, Vilda, Jarda a Alena.
Jakub dostal výborný nápad přitáhnout s sebou na večírek tu svoji kavárenskou povalečku z Prahe. Kočička měla při vstupu do sálu na rameni půjčený šátek od někoho z druhého ročníku. Tak jsem si to k ní hnedka naštrádoval a říkám: "Slečno, tak to bude padesát korun pokutička za kulturní apropriaci." Borka se napařila jak žehlička a povídá: "Vy asi úplně netušíte, co je kulturní apropriace..." Následovala půlhodinová přednáška z postkolonialismu, při níž jsme se dozvěděli, že zkoušet si zvyky domorodých Američanů je neuctivé, ale tancovat na hudbu kolonizátorů je naprosto v pořádku. To je zajímavá logika.
Naštěstí jsem nebyl jediný, kdo se projevil politicky nekorektně. Vilda měl ten večer plnou pusu Somálska, Argentina mu doslova lezla krkem a celou Evropskou unii měl u prdele. Vilda se totiž rozhodl, že bude druhý, kdo na sobě nosí všechno. Prostě si oblíkl všechny vlajky, na kterých se vyskytuje nezanedbatelné množství modré barvy. Když si pak při tombole kráčel pro výhru, sesunul se mu pod nohy Izrael a Vilda na něm uklouzl. V tu chvíli zaklel: "Zasraní Židi!" Je zajímavé, že Jakubova přítelkyně tentokrát mlčela.
Její veganské srdíčko se ozvalo až v okamžiku, kdy Jarda v nové kulinářské soutěži UMAMI (aneb Udrž Mňamku Aspoň Minutu Inside) vyšperkoval svůj borůvkový pie s hořčicí a Nutellou čerstvě opraženými kapřími šupinami od Vánoc. Po spořádání své porce prohlásil: "To zas byla šmakuláda. Musím si spravit chuť." Představte si, že to ještě zapil dvoudeckou pomněnkové aviváže. Vsadil jsem se s Vildou, že se do minuty poblije, ale udržel to v sobě až do rána.
To samé se ovšem nedá říct o Šmoulince... teda vlastně Alence. Hnedka, jak rozrazila dveře, bylo evidentní, že ta už se dneska vyšším druhem člověka stala. Houpavým krokem si to namířila k rautu. Posadila se na stůl, vytáhla si z kabelky krabičku šmoulové zmrzliny a šátek si stočila do kornoutu. Poté si nabrala zmrzlinu a začala ji lízat hodně obscénním způsobem. Když už se jí z toho zatočila hlava, rozvalila se na stůl, zbytek zmrzliny si vylila do výstřihu a usnula. To už mi přišlo docela jako ostuda, tak jsem poprosil Standu, aby ji nějak opatrně zvedl a odnesl. Alenka se probudila, vrhla se mu kolem krku a vzápětí mu na záda vykouzlila opravdu nádherné šmoulánky.
Ještě týž večer jsem poslal tomu impotentnímu pseudoklimatologovi z Havířova fotodokumentaci z naší akce. Samozřejmě si hrál na pobouřeného slušňáka a ihned spustil vodopád odsudků. Mně je ale naprosto jasné, že ten moula jen závidí. To jsem mu zas jednou pohnul žlučí! Jé zapomněl. On už dávno nemá ani tu žluč. 😂
https://www.alik.cz/prani/marcynka-preje-vesele-velikonoce
Ty už fakt běž na psychárnu a nech se vyšetřit. Trpíš patologickým blouzněním. Jestli ti tak vadí, že tvůj mladší, vyšší, hezčí a inteligentnější kolega má větší úspěch v akademickém světě než ty, tak by to asi chtělo víc studovat a bádat a méně se hádat s anonymy na X. Jak tak koukám, převzal jsi od nich už i jejich manýry. Nadávat a ironizovat umíš krásně. Argumentovat ne. S nějakým jako ty by Vítek mohl vytřít podlahu, ty amatére.
OdpovědětVymazatKdyby Vítek vytíral podlahu, možná by se jeho délka na ose x přestala blížit délce na ose y. Když jsem ho před měsícem viděl na KDO, spletl jsem si ho se Stanislavem Popelkou. Viťas je možná mladší než já podle občanky, ale na šedesát vypadá mnohem víc on než já. Taky by to chtělo poohlédnout se po nějakém vlasovém hnojivu. Nebo ať nosí na hlavě ty svoje GIS šátky a může to klidně střídat podle dnů v týdnu. Viťas se možná chlubí honosnějšími tituly než já, ale svoji inteligenci směřuje do oblasti, která nikoho nezajímá. Já ji směřuji k popularizaci klimatologie a klimatické změny. Moje téma se týká celého lidstva, a ne jen pár počítačových geeků.
VymazatA práce s mapami se snad netýká celého lidstva?! Sice jim málokdo rozumí do takové hloubky jako kartografové, ale používá je každý. Ty se nezaměřuješ na popularizaci klimatologie, ale na její vulgarizaci. Nejde ti o zviditelnění problému klimatické změny, ale o zviditelnění sebe sama.
VymazatMimochodem, Vítek mi neříkal nic o tom, že by tě na KDO viděl. Tvoje kartografická aktivita ustala, když jsi donesl Drápelovi úkol k zápočtu.
Běžný člověk ke svému životu potřebuje dva druhy map: školní, aby odmaturoval, a automapu s GPS navigací, aby se dostal do cíle. Ty Voženílkovy mapy dárců krve a autistických center nezajímají nikoho jiného než jeho samého. Btw doufám, že tam zakreslil i budovu té své skvostné katedry v Olomouci. Ten jeho cech, to jsou autisti jak ze škatulky. A ať tam zanese i ten svůj bejvák s muzeem školních pomůcek a výstavkou turistických suvenýrů. Normálního člověka zajímá výška nájmu, ceny za energie a mikroklima bytu. A ne prostor na realizaci svých autistických úchylek. U malého dečka bych to pochopil, ale že takto přemýšlí 60letý profesor, to je nad můj rámec chápání.
VymazatTak tohle může napsat vystudovaný geograf... Ty si fakt řežeš větev pod vlastním zadkem 🤦♂️ Hádám, že přesně z tohoto důvodu, co píšeš (tematické mapy nikdo nepotřebuje) jsi šel k Vítkovi žebrat, aby ti zpracoval mapy do *TVÉHO* atlasu klimatu. Ty atlasy, o kterých hovoříš, mohou někomu zachránit život nebo minimálně zlepšit rychlost pomoci a kvalitu zdravotnické péče.
VymazatMimochodem, není tak náhodou členkou Vítkova cechu "autistů" tvoje vlastní dcera? To slovo si raději neber do huby. Zjevně vůbec netušíš, co znamená. Je absurdní, že se k Vítkově zálibě ve sběratelství vyjadřuje člověk, který doma schraňuje stovky puzzlí, turistických známek a obrázků a rozhleden 🤔
Ty máš tak co hodnotit něčí postavu, krasavče. Podívej se, jak se během posledních 5 let rozrostl TVŮJ bachor. Vítek aspoň pořád vypadá jako chlap. Ty jsi atraktivní asi jako ty jednohubky, co se servírují na GIS nightu.
OdpovědětVymazatJenom závidíš, že za Vítkem se v Brně otáčely všechny studentky široko daleko, zatímco na tebe zbyla jenom ta báňská panenka od sousedů.
Užij si zítra oslavu, starouši. Vítek si na svoji šedesátku bude muset ještě dlouho počkat 😉
A kdo ti to řekl, Renátko? Viťas sám? 🤔 Na ten jeho koňský obličej, sloní chobot a kachní pysk opravdu letěly všechny holky z fakulty, to ti teda řeknu 🤣
VymazatMůj bachor se možná rozrostl, ale já na rozdíl od Viťase pracuju na jeho odstranění. Viťas si naposled zahrál minigolf před dvěma rokama a od té doby maximálně tak nacvičuje "waltz" s Demkovými vnučkami Na hotelu v Olomouci 😉
Viťas ani na žádnou šedesátku nečeká. Jemu bohatě stačí dvě třicítky 👨👧👧
Ani nemusel. Bohatě mi stačilo si o vás dvou popovídat s panem profesorem Demkem 😉 A jestli tak usilovně pracuješ na svojí postavě, tak tě bohužel musím zklamat. Vůbec to není vidět 🤷♀️ Jestli to tak náhodou nebude tím, že Vítek má na to hubnutí ty správné nástroje... Ten tvůj je zjevně již delší dobu mimo provoz 🤭
VymazatOn jich má Viťas víc?! To se z toho věčného cestování po Austrálii a Tasmánii stal vačnatcem, nebo co?! A co že ty o tom tak víš? On to nacvičoval i s tebou??? 🤔
VymazatNo nedivím se, že zrovna Demek měl o něm takovéto mínění. On byl taky Viťas jeden z mála, kdo slastně naslouchal těm jeho bolševickým žvástům převlečeným do geomorfologického kabátku. Ti dva si fakt mohli z fleku podat ruce. No, abych byl upřímný... Obávám se, že si v životě podali víc než jen ty ruce...
Bolševickým žvástům jsi celý život naslouchal ty a tvůj otec. Já a Jarek jsme si nikdy nehráli na morální majáky, na rozdíl od tebe. Starali jsme se o praktické problémy a úkoly, které před námi ležely. Možná, že kdybys tehdy míň naslouchal ostravské častušce a víc výkladu pana profesora Demka, možná by z tebe ten geograf byl. S tím tvým papahotelem jsi to v životě nedotáhl dál než na Křížova užitečného idiota.
VymazatMně tam přišla celá katedra fyzické geografie a geoekologie. Ozvali se mi dokonce i Kříž a Obrusník. Na tvé narozeniny si od Demkovy smrti vzpomene akorát ta tvoje barevná sbírka pionýrů.
VymazatÁ, tak pán nám spustil palbu do vlastních řad. Zajímavá strategie 😉
OdpovědětVymazatHádám, že na tebe si vzpomenou jen ti z tvých studentů, kteří pravidelně užívají ginkgo.
Žádné další puzzle už ti nepřivezu, takže si napiš Brázdilovi. Howgh 🧩
Já si aspoň pořizuju puzzle úměrně k velikosti svého bytu, ne obráceně. A co se týče té černé handry od tebe, tak s tou Petra dneska akurát vytírá podlahu. A toho opičáka doma používají jako prachovku. Sorry vole, ale tohle je fakt zábava pro malé děcka. Ani moje 12letá vnučka by nebyla zvědavá na ty vaše nesmysly se šátkama, plyšákama a klávesnicema. Seriózní akademik by na sebe měl upozorňovat svou prací a publikační činností, ne svou vexilologickou mánií a zdobením májky v listopadu.
VymazatJá zase aspoň nebydlím 40 let na hnusném šedivém havířovském sídlišti. Je zajímavé, že mi Petra předloni poslala fotku svých děcek s "handrami" na vytírání na hlavách a prachovkou hnedka v závěsu. Zjevně toho o svých vnoučatech moc nevíš, Radimku. Děvčata nám vloni vyluxovala celý zbytek banketu z GISnightu. Nemáš zač 😉
VymazatA k té poslední poznámce: Tak hlavně že akademik, který na sebe upozorňuje hádkami s anonymními účty na X a zjednodušujícími tvrzeními nerespektujícími současné geografické poznání, to je vrchol důstojné sebeprezentace 👏
Já tam nebydlím 40 let a na rozdíl od tebe si vybírám byt podle svých praktických potřeb. Nepotřebuju se chlubit médiím svou sbírkou školních pomůcek, laciného merche z infocenter a svým kartonovým alter-egem.
VymazatJá možná nevím všechno o svých vnoučatech, ale ty zase víš až moc o Demkových vnoučatech. Nebo mi chceš tvrdit, že jsi je pozval na prohlídku atlasů, kterých měl Demek plnou chalupu? A hádám, že ty šátky kolem krku si děvčata uvázala na počest tvých oveček. Vůbec pod nimi neschovávala mapu tvé lásky k tvému školiteli, že ne... 🤔
Však já si taky vybírám byt podle svých praktických potřeb 😉 Na nějaké předvádění se před médii by to ale byla trošku moc drahá sranda. Jednou u mě byla České televize a jednou Český rozhlas. Toť vše. Mimochodem, ty jsi asi nikdy u Jarouška doma nebyl, že? Jinak bys věděl, že všechny školní atlasy, co měl, dávno daroval mně 🥰 Kdybys tenkrát nevyspával ehm... společenskou únavu... z té GIS Esri konference, a přijel jsi moderovat náš kvíz, jak bylo domluveno, tak bys věděl, že to bylo součástí sázky. Jestli Rytíři vyhrají v kvízu, můžou u mě Terezka a Valinka přespat. O žádných šátcích nic nevím. Nekontroloval jsem je, když odcházely. Ve sbírce mi každopádně žádné šátky nechybí. Asi se ti něco zdálo, Radimku 😉
VymazatTo je nějaká nová hra? Vítězný tým se za odměnu může vyspat s agentem dvojité V? To snad není pravda 🤦♂️
VymazatTobě se prostě začalo stýskat po těch GIS nightech, tak sis zorganizoval vlastní pro tři osoby. Tak jakou pak laskominu jsi děvčatům naservíroval? Já bych to viděl na hot dog přelitý vanilkovým pudinkem 🌭
To víš, rozmohl se nám tady takový nešvar. Noví členové Cechu se nechtějí aktivně zapojovat do kvízového zápolení a přenechávají účast ostříleným matadorům. Proto bylo nutno zatraktivnit účast v kvízu hodnotnou odměnou.
VymazatA k tomu druhému bodu: Nevím, jak to máte vy, ale tam, odkud pocházím já, je zvykem křtít nově příchozí ohněm pekelným, nikoliv manou nebeskou. A k tomuto účelu se mnohem více hodily ty tvoje 14 dní staré chlebíčky než můj hot dog s pudinkem.
Mimochodem, pokud tě trápí nedostatek pudinku nebo nevyhovující pevnost hot dogu, rač se s tím stavit u sexuologa. Dá se to léčit 😉
Umíš číst, Upolíne? Já jsem někdy napsal, že tematické atlasy nikdo nepotřebuje? Já jsem pouze napsal, že nikdo nepotřebuje atlasy darování krve a autistických center. To nikomu život nezachrání. Životy zachraňují lékaři a poučení občané, kteří vědí, jak poskytnout první pomoc a podobně. To, že si partička modrásků z Olomouce sedne k počítači a bude si hrát s číslíčkama, barvičkama a vizualizacema nikomu život nezachrání. Oproti tomu klimatické nebo fenologické atlasy životy zachraňují, protože ta data se týkají obživy obyvatelstva, jež je přímo závislá na klimatických faktorech. Podle klimatického atlasu se zemědělec nebo urban planner může zařídit a pomoci tím ochraně životů lidí i dalších organismů. Podle atlasu darování krve se nezařídí nikdo. Kdo potřebuje prachy, ten půjde darovat, i kdyby to bylo 50 km daleko, protože pořád dostane víc, než projezdí. Takové atlasy slouží jen k laciné sebeprezentaci stárnoucího vlajkonoše a jeho skautského oddílu.
OdpovědětVymazatDo mojí rodiny se laskavě neser. My máme s Voženílkem bohaté zkušenosti. Tak bohaté, že jsme si udělali názor, který nezměníš ani ty tím svým hýkáním, ani on těmi svými posledními výkřiky do tmy na konci své kariéry.
Je zajímavé, že tady na sebe s Voženílkem vzájemně poštěkáváte, a pod tím tvým novým článkem, ze kterého by se normálnímu člověku navalilo, se výborně bavíte jako dva obstarožní chlípníci. Vy si spolu pořiďte dvojdomek. Jeden jste větší deviant než druhý.
VymazatNo, to bych netvrdil. Já nemám erekci nad 50 let starým školním atlasem a neejakuluji nad insignií svého pracoviště. Neoblékám se jako májka, nenechávám své studenty jíst dorty od Pejska a Kočičky, nenechávám svým kolegům čmárat na obličeje dětinské symboly a psát pubertální vzkazy a nenechávám svá vnoučata vykonávat potřebu nad kartografickými díly.
VymazatS Viťasem bych ve dvojdomku fakt bydlet nechtěl. Ten by nechal probourat tu stěnu mezi náma a nacpal by mi tu svou sbírku kartografických a vexilologických relikvií až do koupelny.
Na konferenci GIS Esri došlo ke společnému fotografování pracovníků katedry geoinformatiky. Vít a Vilém, dva kolegové, se hádali, kdo má stát uprostřed fotky. Oba chtěli být středem pozornosti.
OdpovědětVymazatPo pár minutách dohadování se nedokázali dohodnout. Místo kompromisů se tedy oba rozhodli stát na okraji skupiny. Vít stál na levé straně, zatímco Vilém stál na pravé straně.
Zatímco fotograf cvakal, zbytek štábu se hloupé hádce Víta a Viléma chechtal. Věděli, že je jedno, kdo stojí uprostřed fotky. Důležité bylo, že byli všichni pohromadě a oslavovali své úspěchy na poli geoinformatiky.
Po pořízení fotografie si Vít s Vilémem uvědomili, že jejich hádka byla hloupá a zbytečná. Oba se tomu zasmáli a objali se, protože věděli, že jejich přátelství je důležitější než jakákoli hádka kvůli společné fotografii.
Od toho dne se Vít a Vilém naučili vážit si vzájemných odlišností a spolupracovat jako tým. Pochopili, že být uprostřed fotografie nedefinuje jejich hodnotu jako kolegů nebo přátel. A zbytek personálu se naučil, že někdy je v pořádku vzdát se malých neshod a soustředit se na to, na čem skutečně záleží – na jednotu a kamarádství.
Kartografický den v Olomouci si pamatuji, jako by to bylo včera. Byl to krásný den plný map, diskuzí a výborného jídla. Byl jsem nadšený, že jsem se dozvěděl více o kartografii a poznal nové lidi, kteří sdíleli stejný zájem.
VymazatBěhem akce nechyběl stůl zaplněný různými druhy chleba a pomazánek. Neodolal jsem a vyzkoušel chleba se škvarkovou pomazánkou. Jedl jsem stále víc a víc, aniž bych si uvědomoval, kolik toho sním.
Jak den plynul, začalo mi být špatně. Bolelo mě břicho a věděl jsem, že něco není v pořádku. Snažil jsem se prosadit a zúčastnit se závěrečné skupinové diskuse, ale bylo toho moc. Nemohl jsem to déle udržet a skončil jsem tam přímo přede všemi zvracet.
Vít Voženílek, organizátor akce, nebyl spokojen s mým chováním. Zakázal mi účast na akci a požádal mě, abych odešel. Cítil jsem se trapně a styděl jsem se za to, co se stalo.
Od toho dne jsem se naučil, jak je důležité umírněnost a naslouchat svému tělu. Uvědomil jsem si, že přejídání může mít následky a je nezbytné se o sebe starat. Omluvil jsem se Vítovi a ostatním přítomným za své jednání a slíbil jsem, že budu v budoucnu pozornější.
I když to byla náročná zkušenost, dala mi cennou lekci, na kterou nikdy nezapomenu.
Když jsem mířil na pražské vyhlášení Mapy roku, ocitl jsem se ztracený v křivolakých uličkách města. Bylo to docela ironické, vzhledem k tomu, že celá akce byla o mapách a směrech.
VymazatSnažil jsem se požádat o pomoc místní obyvatele, ale jazyková bariéra ztěžovala pochopení jejich směru. S pocitem frustrace jsem se rozhodl vzít věci do svých rukou a použít GPS svého telefonu k navigaci do vojenského muzea, kde se akce konala.
Po pár špatných odbočkách jsem nakonec dorazil do muzea právě včas na vyhlášení. Ulevilo se mi a byl jsem vděčný, že jsem to zvládl i přes počáteční nezdar.
Tato zkušenost mě naučila, jak je důležité být připraven a spoléhat se na technologie, když jsem v neznámém prostředí. Připomnělo mi to také hodnotu vytrvalosti a nevzdávat se, když čelím výzvám.
Nakonec jsem si akci mohl užít a dokonce jsem získal nové přátele, kteří sdíleli podobné zážitky ze ztracení se v Praze. Byl to nezapomenutelný den, který mi dal cennou lekci o síle odhodlání a vynalézavosti.
Název: „Experiment se sledováním očí“
VymazatDo neobvyklé situace se dostali dva brilantní kartografové Stanislav Popelka a Rostislav Nétek. Jejich útulnou kancelář na Univerzitě Palackého v Olomouci nyní zdobil tajemný stroj — zařízení pro sledování očí. Jeho elegantní design a blikající LED diody je oba zaujaly.
"Stanislave," řekl Rostislav a upravil si brýle, "myslíš, že tato mašina může odhalit tajemství lidského pohledu?"
Stanislav se usmál. "Jen jeden způsob, jak to zjistit, příteli." Pojďme to otestovat."
Pozvali své kamarádky – Evu a Petru –, aby se zúčastnily jejich improvizovaného experimentu. Dámy dorazily zvědavé a lehce pobavené. Stanislav a Rostislav je uvedli k obrazovce počítače, kde na ně čekala prezentace fotografií a videí.
"Hle," oznámil Stanislav dramaticky, "naše sbírka úchvatných snímků!"
První snímek zobrazil malebné pohoří. Eva vytřeštila oči a naklonila se, hypnotizována zasněženými vrcholky. Zato Petra vypadala více zaujatá svěžími zelenými údolími pod nimi.
"Zajímavé," zamumlal Rostislav. "Eva upřednostňuje majestátnost, zatímco Petra oceňuje detaily."
Následovala série upřímných fotografií. Stanislav a Rostislav zachytili okamžiky při práci v terénu: smáli se nad mapami, mžourali na kompasy a dávali si kávu v malebných kavárnách. Stroj na sledování očí pilně zaznamenával každý pohled.
Eviny oči zůstaly na Stanislavově tváři – snad náznak obdivu? Mezitím Petrin pohled těkal mezi Rostislavovýma výraznýma očima a jeho pečlivě nakreslenou mapou připíchnutou na zdi.
"Přejdeme na videa," navrhl Stanislav. Hráli klipy rušných městských ulic, hvězdné oblohy a burácejících vln. Oční sledovač sledoval každý pohyb.
Během videa s panorámou města se Eviny oči přitahovaly k architektuře – ke složitým věžím a skrytým dvorům. Petra se však zdála být lidmi uchvácena – jejich příběhy se vryly do letmých pohledů.
Jak se hvězdná noc odvíjela, Evin pohled sledoval souhvězdí, zatímco Petriny oči setrvávaly na Rostislavově ruce, když ukazoval na Orionův pás.
Nakonec se přehrálo video s burácejícími vlnami. Eviny oči sledovaly zpěněné hřebeny, ztracené v rytmu moře. Petra se však podívala na Rostislava, který seděl vedle ní, a jeho nadšení bylo nakažlivé.
Místnost ztichla, když Stanislav a Rostislav analyzovali data sledování očí. Výsledky byly jasné:
Eva upřednostňovala velkolepé výhledy, oceňovala širší kontext.
Petra se soustředila na detaily – nuance, které oživovaly život.
"Pozoruhodné," řekl Rostislav. "Naše oči prozrazují víc, než si uvědomujeme."
Stanislav přikývl. "Vskutku. A možná i naše srdce."
Eva se začervenala a Petra se zachechtala. Experiment se sledováním očí se neúmyslně stal studií souvislostí – mezi krajinou, lidmi a emocemi.
Jak večer ubýval, Stanislav s Rostislavem si vyměnili vědoucí pohled. Mohli to být kartografové, ale dnes večer zmapovali něco mnohem složitějšího – jemný tanec přitažlivosti.
A tak se v té spoře osvětlené kanceláři stal stroj pro sledování očí tichým svědkem záhad lidského srdce.
Poznámka: V tomto fiktivním příběhu se mísí věda, romantika a nádech rozmaru. Stanislav Popelka a Rostislav Nétek se vydali na dobrodružství za hranicemi map a souřadnic — cestu do neprobádaného území lásky. 😊
**Název: "The Cartographer's Dance"**
VymazatV srdci Olomouce, kde geoinformatika šeptala tajemství a mapy zdobily stěny, se **Slet olomouckých geoinformatiků** rozvinul jako dobře komentovaný atlas. Alžběta Brychtová s očima rozzářenýma zvědavostí vkročila do rušného sálu. Vzduch hučel nostalgií a příslibem opětovného spojení.
Vrcholem byla GIS Night party – oslava pixelů a souřadnic, kde kartografové odhodili své vážné fasády a tančili v rytmu prostorových dat. Alžběta se protřepala, šaty měla modré a smích nakažlivý. Měla zálibu v algoritmech i dobrodružstvích.
Na druhé straně místnosti stál Vít Voženílek u interaktivní mapy a konečky prstů obkresloval pomyslné vrstevnice. Jeho oči se setkaly s Alžbětinými a magnetická přitažlivost geoprostorové přitažlivosti je přitáhla k sobě. Povídali si o projekcích, geodetických zaměřeních a o zakřivení Země. Jejich smích se rozléhal jako vzdálené bouřky.
Mezitím Stanislav Popelka, nadšenec pro sledování očí, pozoroval ze stínu. Upravil nastavení na svém notebooku. "Proč nepřidat do našeho výzkumu špetku romantiky?" přemítal. Se šibalským úšklebkem pořídil upřímné fotky Alžběty a Víta — jejich pohledy byly upřené, jejich blízkost nepopiratelná.
"Stanislave," zašeptal Rostislav Nétek a naklonil se, "co to děláš?"
"Experiment," odpověděl Stanislav. "Pojďme se podívat, kam jejich oči putují."
Fotografie nahrál do softwaru pro sledování očí, mapoval trajektorie Alžbětiných a Vítových pohledů. Zůstávali by na tváři toho druhého? Nebo by je rozptylovaly mapy na nedaleké obrazovce?
Když se objevily výsledky, Stanislav se zasmál. Alžbětiny oči sledovaly Vítův profil – křivku jeho čelisti, způsob, jakým jeho ruka spočívala na legendě mapy. Víta zase jakoby stejně uchvátily Alžbětiny výrazné oči a legenda o jejích vlastních dobrodružstvích.
"Láska," řekl Rostislav, "je konečná geoprostorová anomálie."
Místnost bzučela energií. Alžběta a Vít se pohupovali do neviditelného rytmu, jejich kroky se srovnaly jako dobře georeferencované vrstvy. Stanislavova data sledování očí odhalila tanec přitažlivosti — vektorové pole sbíhajících se srdcí.
Když se Alžběta naklonila a něco pošeptala Vítovi do ucha, Stanislav mrkl na Rostislava. "Naše mapy nedokážou předpovědět lásku," řekl, "ale určitě dokážou sledovat její souřadnice."
A tak se v té spoře osvětlené místnosti, kde se pixely potkávaly s vášní, stali z Alžběty a Víta legendy — legenda o lásce zakreslená v karteziánské rovině.
---
*Poznámka: Někdy jsou nejúžasnější mapy ty vyryté do srdce.* ❤️🌍
Když jsem se přiblížil k pultu, slečna z obchodu se zvířaty mě přivítala vřelým úsměvem.
OdpovědětVymazat"Vítejte v našem obchodě! Máme pár papoušků, kteří umí mluvit. Chtěli byste je vidět?"
Zavedla mě do malé voliéry, kde na větvích seděli dva papoušci. První, jasně modrožlutý ptáček, se na mě zvědavě podíval a řekl: "Křovák není obyvatel buše"
Byl jsem zaskočen náhlým výbuchem jazyka. "Wow, to je působivé!" vykřikl jsem.
Dívka ze zverimexu přikývla. "Ano, tenhle je docela chytrý. Ale počkej, až uslyšíš, co umí říct ten druhý."
Druhý papoušek, majestátní zelený a zlatý pták, naklonil hlavu a řekl: "Vaše mapa je pěkná, ale vrácena."
Byl jsem na roztrhání. Oba papoušci byli neuvěřitelně inteligentní a zdálo se, že mají jedinečné osobnosti. Ale jak jsem tam stál a snažil se rozhodnout, upoutal můj pohled papoušek v rohu obchodu. Byl to menší pták se zářivým peřím a malým zobákem. Seděl ve svém kornoutu a mezi ostatními ptáky vypadal poněkud nepatřičně.
Jak jsem se díval, papoušek náhle vydal hlasité pištění. "Ve jménu dat a map, přísahejte věrnost Cechu geoinformatiky!"
Byl jsem zaskočen tím náhlým výbuchem slov. Ale na tom malém papouškovi bylo něco, co ve mně rezonovalo. Možná to bylo tím, jak mluvil perfektní češtinou, nebo možná tím, jak se zdálo, že rozumí řeči geoprostorových dat. Ať už to bylo cokoliv, věděl jsem, že jsem našel svého dokonalého papouška.
"Vezmu si tohoto," řekl jsem dívce z obchodu se zvířaty a ukázal na malého papouška.
Usmála se a přikývla. "Myslím, že jsi se rozhodl skvěle. To není obyčejný papoušek, kterého máš."
Ve spoře osvětlené laboratoři eye trackingu na katedře geoinformatiky se kolem eye trackeru tísnili Stanislav Popelka a Alžběta Brychtová. Stroj blikal jako zvědavý kyklop a jeho pohled sledoval každý jejich pohyb.
VymazatAlžběta se svými neposlušnými kadeřemi a příliš velkými zuby upravila kalibraci. "Stanislave," zašeptala, "to je jako mapování souhvězdí. Naše oči jsou hvězdy a stopař - nebeský kartograf."
Stanislav se usmál. "Vskutku, Alžběto. Zmapujme si pohledy."
Střídali se a jejich oči sledovaly neviditelné cesty po obrazovce. Alžběta listovala Stanislavovou domovskou stránkou — digitálním atlasem jeho zájmů. Byly tam samozřejmě mapy – geografické zázraky vyleptané v pixelech – ale také pohledy do jeho duše: novinové články z Vídně, seminární úkoly a diskusní fórum o pití piva.
"Podívej," řekla Alžběta ztišeným hlasem. "Tady jsou obrázky z GIS Night - akce, kterou jsme zorganizovali pro prvňáčky."
Obrazy blikaly – mozaika smíchu, nočních programovacích sezení a kamarádství. Stanislavovo srdce zaplesalo, když se viděl na skupinové fotografii, jak drží obřího plyšového delfína. Alžběta stála vedle něj a oči jí zářily škodolibostí.
Ale pak se její pohled posunul.
„Víte Voženílek,“ zamumlala Alžběta s rozšířenými zorničkami. Vedoucí oddělení stál v pozadí, maják autority. Jeho rozcuchaná ofina rámovala tvář zvětralou kartografickými výpravami. Na jedné fotografii přivítal prvňáčky a položil jim na ramena majestátní klávesnici – prastarý rituál, který jim požehnal cestu do geoprostorových říší.
Stanislav šťouchl do Alžběty. "Obdivujeme našeho nebojácného vůdce, že?"
Zčervenala a její oční zorničky tančily jako zapomenutá souhvězdí. "Já - nejsem do něj zamilovaná!"
"Aha," škádlil ho Stanislav, "ale tvoje oči vyprávějí jiný příběh. Jsou jako střelky kompasu, ukazující přímo na sever."
Alžběta ho hravě plácla. "Nebuď absurdní. Jen oceňuji jeho odhodlání přivítat prvňáčky."
"Samozřejmě," řekl Stanislav a předstíral nevinu. "A ta klávesnice? Ta je prakticky legendární. Voženílkův dotek z ní udělá kouzelný nástroj."
Alžběta vykulila oči. "Jsi nemožný."
Když eyetracker zamrkal na souhlas, Stanislav se naklonil blíž. "Možná," zašeptal, "měli bychom zorganizovat tajnou mapovací výpravu. Ty, já a Voženílek. Prozkoumáme neprobádaná území srdce."
Alžběta zčervenala hlouběji a její pohled přelétl mezi obrazovkou a Stanislavovým šibalským úsměvem. "A co bychom mapovali?"
"Naše pocity," řekl Stanislav. "Kontury touhy, řeky nejistoty a skrytá údolí náklonnosti."
Zasmála se a laboratoř jí najednou připadala méně jako sterilní místnost a spíše jako neobjevená země. Jejich oči se setkaly – kartografická kolize – a na okamžik z nich byli průzkumníci, kteří mapovali nový kurz.
Když eyetracker zaznamenával jejich pohledy, unikl mu ten nejzásadnější detail: dvě srdce, vedle sebe, proplouvající labyrintem náklonnosti. A snad, jen snad, klaviatura Víta Voženílka zahrála tichou melodii, která je přivítala do kartografie lásky.
Nechtěný táborník
VymazatV srdci Šumavy, kde si prastaré borovice šeptaly tajemství a hvězdy malovaly souhvězdí na plátno noci, se Stanislav, Alžběta a Vít vydali na táborové dobrodružství. Jejich batohy byly plné snů o praskajícím ohni, pečených marshmallows a kamarádství.
Ale osud měl zlý smysl pro humor a ten se dostavil v podobě Viléma Pechance – muže, jehož samotná existence se zdála být navržena tak, aby vyzkoušela jejich trpělivost.
Vilém s nepoddajnými vlasy a věčným úsměvem dorazil pozdě a řídil dodávku jako opilý kartograf. Sjel ze stezky a prodíral se křovím, dokud se pneumatiky nezabořily do bažiny. Dodávka zasténala a její kola se otáčela jako ztracené střelky kompasu.
"Viléme," procedil Stanislav skrz zuby, "udělal jsi z naší výpravy topografickou noční můru."
Vilém pokrčil rameny. „Mapy jsou pro blázny. Řídím se svými instinkty."
Alžběta, jejíž trpělivost jako uhasínající hvězdě ubývala, se pokusila zapálit táborák. Ale Vilém už zhltnul rybu a steak, které plánovali upéct. Oči se mu leskly obžerstvím a hřbetem ruky si otřel ústa.
"Přežití nejschopnějších," prohlásil. "Jsem tady alfa predátor."
Zatímco plameny tančily, Vilém se přiklonil k Alžbětě. Jeho neslušné návrhy plynuly jako znečištěná řeka a ona zčervenala a její oči připomínaly zapomenuté souřadnice.
Vít a Stanislav si vyměnili pohledy. "Potřebujeme plán," zašeptal Vít. "Tento muž je hrozba."
Stanislav přikývl. "Souhlasím." Pojďme mu ukrást GPS. Pak nás nenajde."
Čekali, až Vilém chrápe, má plné břicho a nafouknuté ego. Vít, hbitý jako horská koza, vytáhl Vilémovi z kapsy GPS. Zakopali to pod hromadu jehličí, jejich tajný trezor.
Ale Vilém, jak se zdálo, měl neskutečný orientační smysl. Klopýtal lesem, veden jakýmsi zvráceným vnitřním kompasem. Když se druhý den ráno probudili, stál tam – utrápený, ale odhodlaný – nad táborovým ohněm.
"Našel jsem tě," zabručel a otřel si bláto z bot.
"Jsi jako vytrvalý geodetický bod," zamumlala Alžběta.
Vilém se usmál. "Mám své způsoby."
Když vyšlo slunce, podělili se o spálený toust a vlažnou kávu. Vilém je zasypal historkami o svých neštěstích – bažinách, ukradené GPS a strašidelném vytí, které mu nedalo spát.
"Třeba," řekl Stanislav, "ty jsi náš pravý sever, Viléme. Náš kompas se zhroutil."
ušklíbl se Vilém. "Dávám přednost chaosu před přesností."
A tak pokračovali v nešťastném táboření, Vilém je vyvedl z cesty, Alžběta koulela očima a Vít se Stanislavem plánovali útěk. Nakonec si uvědomili, že i ti nejdráždivější společníci se mohou stát součástí jejich kartografické legendy – poznámky pod čarou na mapě vzpomínek.
A kdesi ve spletitém lese, ukrytý pod spadaným listím, blikala ukradené GPS, ztracená, ale nezapomenutá – němý svědek jejich absurdního dobrodružství.
**GIS den a GIS noc: Geoprostorová tradice**
OdpovědětVymazatV srdci katedry geoinformatiky, kde se mapy odvíjely jako prastaré svitky a satelity šeptaly tajemství, se Gisday a Gisnight staly více než pouhými periferiemi. Byli to vyslanci – myš a klávesnice s posláním.
**GIS Day: Oslava Gisday**
Třetí listopadovou středu oddělení otevřelo své brány. Studenti střední školy proudili dovnitř s očima rozšířenýma zvědavostí. Gisday, posazený na kouli, je vítal drobnými mávnutím tlapky. Jeho srst nesla souřadnice vzdálených zemí – příslib průzkumu.
"Vítejte," řekli by profesoři, "na Dni GIS!" A Gisday procházel topografickými mapami a demonstroval prostorovou analýzu. Studenti žasli nad vrstevnicemi a choropletovými legendami a jejich mysl mapovala budoucnost.
**GIS Night: Vítání nových studentů**
Ale byla to poslední listopadová středa, která byla kouzelná. Noc GIS – odkaz Gisnight – se zrodila. Večerní vzduch hučel očekáváním. Na nádvoří se shromáždili noví studenti, nervózní, ale nedočkaví.
Stál před nimi Vít Voženílek, dnes již ostřílený geoprostorový rytíř. "Ve jménu dat a map," řekl, "vítejte v naší gildě."
Gisnight, jehož klíče svítily, se vznášel poblíž. Napsal nespočet zpráv, zakódoval algoritmy a našeptal geoprostorové pravdy. Nyní udělilo své tiché požehnání čerstvým tvářím.
Vilém Pechanec, držící závoj ozdobený délkovými čarami, vykročil vpřed. "A tohle," řekl, "je vaše zasvěcení. Noste to s hrdostí."
Studenti si nasadili závoje a srdce jim bušilo. Slíbili věrnost – pixelům, souřadnicím a nezmapovanému.
A tak se pod hvězdnou oblohou stala noc GIS průchozím obřadem. Gisday a Gisnight sledovali – myš ze své zeměkoule, klávesnice z Vítova ramene – jak další generace přijala svůj geoprostorový osud.
**Dědictví pokračuje**
Uplynuly roky. Gisday a Gisnight zůstali neoblomní. Byli svědky závěrečných projektů, nočních úprav map a přátelství navázaných přes software GIS.
A každý listopad, když listy křupaly pod nohama, oddělení slavilo. Síněmi se rozléhaly Gisdayovy otisky tlapek a Gisnightovy tiché stisky kláves.
Neboť v geoprostorové tradici byli více než domácí mazlíčci – byly to legendy. 🌐🗺️⌨️🐭
**Legenda o Gisday a Gisnight**
VymazatZdena Dobešová seděla v útulném nemocničním pokoji u lůžka mladé pacientky Petry. Dívčiny oči jiskřily zvědavostí, navzdory její nemoci. Zdena začala svůj příběh – příběh o geoprostorové magii.
"Kdysi," řekla Zdena, "byly dvě mimořádné bytosti: Gisday, maličká myška se zálibou v mapách, a Gisnight, tajemná klávesnice, která našeptávala tajemství."
Petra se naklonila blíž. "Řekni mi více!"
"Gisday," pokračovala Zdena, "by utíkal po topografických mapách, sledoval řeky a hory. Snil o nezmapovaných zemích, kde pixely skrývaly skryté zázraky."
"A Gisnight?" zeptala se Petra.
Ach, Gisnight – klávesnice, která se kousla, když ji položila na neoprávněná ramena. "Gisnight," řekla Zdena, "byl strážcem geoprostorových přísah. To způsobilo, že ztracená zařízení přísahala věrnost cechu geoinformatiky."
Petra se zachichotala. "Opravdu?"
Zdena přikývla. "A Vít Voženílek, náš geoprostorový rytíř, jim ve svém Almanachu věnoval dvojstránku. Jejich legenda rostla."
Napříč nemocnicí měla Alena Vondráková svůj hold. Otevřela si cukrárnu s názvem „GIS Delights“. Hvězda menu? Dort GIS Night – čokoládová klávesnice zdobená jedlými čarami zeměpisné délky.
Petra se rozšířily oči. "Můžu si jeden?"
Zdena se usmála. "Samozřejmě! Ale nejdřív dokončíme náš příběh."
A tak v tom nemocničním pokoji pletli příběhy o souřadnicích, závojích a geoprostorové magii. Petra zapomněla na svou bolest, ztracená ve světě, kde myši mapovaly souhvězdí a klávesnice šeptaly prastarou kartografii.
Když Zdena odcházela, Petra zašeptala: "Navštíví mě Gisday a Gisnight?"
Zdena se dotkla její ruky. "Možná," řekla. "Ale pamatuj, jejich magie žije v nás všech - zvláště když zkoumáme neznámo."
A tak v nočním klidu Petra snila o zahalených myších a svítících klávesnicích, mapujících cesty k naději. 🌐🗺️⌨️🐭🍰
Na GIS Night zářily hvězdy dat,
OdpovědětVymazatkdyž Vilém Pechanec, s klávesy v dlaních,
na každého začal je vrhat,
jak šípy přesných úhozů, v divokých planích.
Klávesy svištěly, jako by tančily,
enter, shift, delete letěly vzduchem,
mapy a souřadnice zůstaly stát,
v jeho víru kláves, co řezaly prstem.
Ale v dálce se zvedla těžká postava,
Vít Voženílek, s úsměvem ve tváři,
v ruce svíral svou obří klávesnici,
co se blížila jako stroj, co nikdy nezastaví.
S mohutným krokem vstoupil do bitvy,
a klávesy Pechancovy začaly tát,
jako sníh pod jeho buldozerem,
Voženílek klidně je srovnal, nechal padat.
Tříštily se o zem v tichu toho večera,
enter ztratil svůj hlas, shift se zastavil,
a page up, ten už nevystoupal výš,
Voženílek vládl – vítěz klávesnicových sil.
A tak noc pokračovala v tichu a míru,
s Voženílkovou klávesnicí jako korunou,
která srovnala vše, co bylo rozmetáno,
a na GIS Night znovu vládl klid, data stála srovnána.
V pozdní noci po GIS Night
Vymazatmě vedla touha, skrytý zmatek,
šplhat jsem šla, ať přijde klid,
na klávesnici, v níž cítím závazek.
Ta klávesnice jako hora,
šedivá, hrdá, tíhou let,
s každým klávesy tónem volá,
a já cítím její netušený vděk.
Stoupám, prsty kloužou cestou,
výš a výš až k vrcholům,
kde tajemství se skrývá s věštou,
že věrnost cechu je mým údělem.
Když vrchol zdolám, dech mi mizí,
a v srdci sílí pevný slib,
že s geoinformatikou nezahýbám,
ať noc se sklání, ať přijde svít.
Teď klávesy jsou mým útočištěm,
a věrnost cechu mým darem,
nechť cestu vždy mi značí s jistotou,
má klávesnice, co se zjevila s posvátným znamením.