Napsala November Rainbow, geoprostorová korespondentka
Olomouc, Česká republika – V srdci katedry geoinformatiky Univerzity Palackého jsem se ocitla obklopená tyčícími se poličkami s knihami, starožitnými glóby a slabou vůní starých map. Profesor Vít Voženílek, ostřílený kartograf s jiskřičkou v očích, mě přivítal ve své zaneřáděné pracovně. Naše mise? Odhalit záhady map a atlasů.
Když jsem překročila práh, mé oči
těkaly po místnosti. Poličky lemovaly atlasy všech tvarů a velikostí, jejich
hřbety odřené léty zkoumání. Na okenním parapetu stály hrnky zdobené národními
vlajkami, každý z nich byl důkazem globálního dosahu geoprostorových nadšenců.
Ale byla to odpojená klávesnice posazená na zaprášené kartotéce, která ukradla
mou pozornost.
Voženílkovi se svraštily oči v koutcích. „Každý rok při slavnosti GIS Night vítáme naše nové studenty geoinformatiky. Je to rituál – směs akademické sféry, rozmaru a nádechu absurdity.“
Ukázal na klávesnici. Její klávesy nesly vybledlý otisk nesčetných úhozů. „Vidíte, příchozí studenti se scházejí v restauraci U Kapličky. Nosí své nejlepší oblečení – trička s džínami, tenisky a nervózní úsměvy. A tam, pod hvězdnou olomouckou oblohou, jim tuto klávesnici pokládáme na ramena.“
Voženílek se uchechtl. „Protože mapy jsou náš jazyk a klávesnice jsou naše nástroje. Symbolizuje jejich vstup do světa geoprostorových znalostí. Když klečí, šeptáme jim do uší staré legendy o mapách – příběhy o ztracených kontinentech, skrytých kartografických společnostech a nepolapitelném ‚Geoinformatickém cechu‘.“
Představila jsem si tu scénu: studenti v neformálním oblečení, tíha klávesnice stisknutá, jako by nesla tajemství neprobádaných zemí.
"A pak?" nabádala jsem.
Právě když jsem chtěla požádat o demonstraci, dveře kanceláře se otevřely. Vešel profesor Vilém Pechanec, muž s rozcuchanými vlasy a podrážděným výrazem. Jeho oči se rozšířily, když uviděl klávesnici.
"Ach Víte," zasténal Pechanec, "ty to zase děláš?"
Voženílek se ušklíbl. „Opravdu, Viléme. Tradice se musí dodržovat."
Pechanec obrátil oči v sloup. "A jaký to má smysl?"
"Smysl toho?" Voženílkův hlas nabral spiklenecký tón. „Připomenout, že geoprostorová věda není jen o pixelech a algoritmech. Je to o úžasu, kamarádství a radosti z objevování."
Pechanec si povzdechl. "Dobře, dobře. Ale příští rok můžeme místo toho použít myš?“
A tak jsme v té zaneřáděné kanceláři znovu uvedli obřad GIS Night. Klekla jsem si s klávesnicí na ramenou, zatímco mi Voženílek šeptal do ucha legendy k mapám. Pechanec to zmateně sledoval.
Když jsem vstala, tíha klávesnice přetrvávala – podivné zasvěcení do světa, kde mapy skrývaly tajemství a atlasy byly pasy fantazie. S Voženílkem jsme se zasmáli a já si uvědomila, že někdy ty nejhlubší lekce přicházejí zabalené do rozmaru.
Takže tady je klávesnice GIS Night, tichý svědek bezpočtu cest. Kéž její klávesy nadále odemykají mysli a inspirují další generaci geoprostorových snílků.
zdroj: konverzace s Copilotem, 31. 5. 2024
Obrázek od Microsoft Designer:
Aplikace Keyboard Consent přináší revoluci v
akademických tradicích
Olomouc, Česká republika — Katedra geoinformatiky
Univerzity Palackého v Olomouci představila jako převratný krok aplikaci
Keyboard Consent App, která řeší letitou tradici umisťování klávesnic na bedra
nových studentů. Cílem aplikace je modernizovat svérázný rituál průchodu při
respektování individuální autonomie.
Svérázná tradice
Nastupující prvňáčci na katedře geoinformatiky si
léta potrpí na svérázný zvyk, kdy mají při uvítacím ceremoniálu klávesnici
položenou na ramenou. Symbolika této tradice zůstává zahalena tajemstvím –
někteří říkají, že představuje váhu vědění, zatímco jiní věří, že vzdává hold
starověkým kartografům.
Kontroverze
Loni ale tradici napadla studentka Petra. Obvinila
katedru z nevhodného chování a zpochybnila účel klávesového rituálu. Její
ohnivé odhodlání vyvolalo celoškolní debatu, kdy se studenti a učitelé
rozdělili v otázce, zda je tato tradice neškodnou zábavou, nebo zastaralou
relikvií.
Řešení Viléma Pechance
Vedoucí geoinformatiky Vilém Pechanec na napjatém
sněmu katedry navrhl řešení: Keyboard Consent App. Funguje to takto:
1. Souhlas: Studenti si nyní mohou vybrat, zda chtějí klávesnici položit na
ramena. Aplikace jim umožňuje přihlásit se nebo odhlásit, což zajišťuje, že
tradice respektuje osobní hranice.
2. Podmínky: Uchazeči o studium obdrží seznam podmínek, které do procesu přidávají
nádech humoru. Patří mezi ně uznání důležitosti geoprostorových dat a přijetí
podivných tradic tohoto oddělení.
3. Podivnost: Vilém zdůraznil, že svéráznost katedry zůstává nedotčena. Klávesnice
si může i nadále nacházet cestu na ramena, ale nyní s informovaným souhlasem.
Reakce studentů
Názory se různí. Někteří studenti lpí na tradici,
zatímco jiní s radostí tahají v aplikaci doleva. Petra, věrná svému vzpurnému
duchu, se odhlásila a odešla bez jizvy ve tvaru klávesnice.
Budoucnost
Jak aplikace Keyboard Consent získává na
popularitě, vyvolává širší otázky o akademických zvyklostech. Je tradice o
porozumění nebo sounáležitosti? Možná obojí.
*Poznámka: Tento fiktivní článek zdůrazňuje vývoj
tradic a sílu souhlasu v akademické sféře. Jakákoli podobnost se skutečnými
institucemi je čistě náhodná.* 🌟
Příští rok místo klávesnice použijte třeba dildo v barvě zažloutlé mapy a ať ti ho položí na rameno Vilda Pechanec. Dejte si k tomu kyblík z KFC smíchaný s arašídovým máslem a jahodovým donutem. A nechte si ušít plyšového Voženílka v životní velikosti.
OdpovědětVymazatTobě už z toho GIS Nightu fakt hrabe. Umíš psát o něčem jiném? Je květen, ty retarde. Tyhle kraviny si nech na listopad.
Příští rok, nebo klidně příští minutu, neb na tom evidentně visíš celý den, zkus Copilota informovat o tom, že Voženílek má tu svoji armádu atlasů a kaleidoskop vlajek doma, ne ve svojí kanceláři. Tam by se nevešla ani desetina z toho, co s obtížemi nacpe do svého kartomanského doupěte. 🗺️🌍🇦🇴🇭🇷🇳🇿
VymazatMarkéta: Jó, to mně neříkej. Mně Voženílek nebyl ochotný položit ani tahák na lavici, natož klávesnici na rameno. Musel jsem k tomu zneužít rodinné příslušníky.
VymazatA pro tvoji informací, ten text psala umělá inteligence. Od té žádnou studnici obskurních znalosti nečekej. Řekla mi, že GIS Night ve skutečnosti neexistuje. A když jsem ji požádal, aby mi nakreslila Popelku s klávesnicí na ramenou, dostal jsem obrázek princezny s klavírem v pozadí. 😁
Začalo to nevinně. Zbloudilá myšlenka, rozmarná představa. Co kdyby klávesnice skrývala tajemství? Co když toužila po lidském dotyku? A tak jsem zahájil svůj zvláštní rituál. Odpojil jsem klávesnici, vzal ji do kolébky jako křehké ptáče a položil ji jemně na cizí rameno.
VymazatPrvní příjemce – muž s ošlehaným obličejem – na mě zamrkal. V očích se mu mísil zmatek a zvědavost. "Proč?" zeptal se.
Pokrčil jsem rameny. "Pro spojení."
Zachechtal se a klávesnice zůstala posazená na jeho rameni, zatímco tramvaj rachotila vpřed. Možná cítil její váhu – tíhu zapomenutých hesel, neodeslaných e-mailů a napůl napsaných básní.
Můj terapeut to nazval „syndrom osazení klávesnice“. Když jsem vyprávěl o svých dobrodružstvích, upravil si brýle. "Proč ramena?" zeptal se. "Ramena jsou mosty," řekl jsem. "Nesou břemena - váhu světa, nebo v tomto případě váhu QWERTY."
Doktorovy příkazy byly jasné: "Pouze notebooky." Žádné externí klávesnice. Ale jak bych mohl přerušit toto zvláštní pouto? Notebooky postrádaly hmatové uspokojení – uspokojivé bouchnutí mechanického spínače. Byly efektivní, to ano, ale sterilní. Rituál klávesnice na rameni zůstal nenaplněn.
Seděl jsem v parku a notebook balancoval na kolenou. Zašeptala mi klávesnice. "Pamatuješ si toho muže v tramvaji? Jeho rameno stále nese můj otisk."
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pes se hnal za ocasem, aniž by si mého dilema všímal. Odolal jsem nutkání vzít si klávesnici na ramena. Místo toho jsem psal – příběh o muži, který kladl klávesnice na ramena cizích lidí v naději, že probudí jejich spící kreativitu.
Jednoho dne jsem potkal ženu s prsty potřísněnými inkoustem. Měla na sobě náhrdelník z kláves od starého psacího stroje. "Ty jsi ten, kdo našeptává klávesnici," řekla.
Zčervenal jsem. "Vinen."
Natáhla rameno. "Položte to sem."
A tak jsem to udělal. Klávesnice se usadila, její plastové okraje se zahřály na její kůži. Usmála se – úsměv, který obsahoval tisíce příběhů.
*Poznámka: Tento příběh je fikcí. Prosím, nepokládejte nikomu klávesnice na ramena bez jejich souhlasu.* 📚💻
Nepokládejte nikomu klávesnici na ramena bez jeho souhlasu? Tak to abyste v nejbližší době vyvinuli nějakou konsentovou aplikaci na pokládání klávesnice. Nebo vás ještě někdo udá za sexuální harašení 🤣
VymazatA co když někdo konsent neudělí? Zobrazí se hláška "Vaše studium na katedře geoinformatiky bylo ukončeno. Děkujeme za společně strávené dva měsíce"? 😂🤣
VymazatTradice klávesnice
VymazatV srdci Olomouce, mezi historickými budovami a dlážděnými uličkami, stála katedra geoinformatiky. Bylo to místo, kde ožívaly mapy, kde satelitní snímky našeptávaly tajemství a kde se studenti ponořili do tajů prostorových dat. Ale existovala jedna tradice, která toto oddělení odlišovala – svérázný, i když kontroverzní rituál průchodu.
Každý rok, když podzimní listí vybarvilo kampus do teplých odstínů, přišla nová várka studentů. Měli bystré oči, dychtiví se učit a blaženě si nebyli vědomi zvláštního zvyku, který na ně čeká. Tradice byla jednoduchá: každý prvňáček měl při uvítacím ceremoniálu na ramenou položenou klávesnici. Důvod? Nikdo pořádně nevěděl. Někteří říkali, že symbolizuje váhu vědění, zatímco jiní věřili, že to bylo kývnutí starověkým kartografům, kteří nosili těžké mapy přes vzdálené země.
Tradice se ale vyvíjí a letos nabrala nečekaný obrat. Mladá žena jménem Petra, s ohnivě zrzavými vlasy a odhodláním se vyrovnat, se ocitla uprostřed bouře. Když jí klávesnice opatrně položila na ramena, trhla sebou. Nebyla to váha, co ji trápilo; byla to symbolika – nebo její nedostatek.
Petra byla vždy skeptik. Zpochybnila vše, od zakřivení Země až po přesnost GPS souřadnic. A teď, s klávesnicí posazenou na rameni jako zvláštní papoušek, se rozhodla vzít věci do vlastních rukou.
Vtrhla do pracovny profesora Víta Voženílka, vynálezce této absurdní tradice. "Proč to děláme?" zeptala se a ukázala na klávesnici. "Jakému účelu slouží?"
Profesor Voženílek si upravil modrou kravatu a opřel se ve vrzajícím křesle. "Ach, Petro," řekl, "tradice jsou jako staré mapy - vedou nás, i když nerozumíme jejich obrysům."
"Ale tahle tradice je absurdní," odsekla Petra. "Je čas to změnit."
Slovo se šířilo jako požár. Studenti tlumeným tónem debatovali o přednostech klávesové tradice. Byla to neškodná zábava, nebo zastaralá relikvie? Schůze fakulty se proměnily v bouřlivé diskuse a úzkými chodbami se rozléhaly argumenty.
A pak přišel ten osudný den – shromáždění oddělení. Na pódium stanul vedoucí Geoinformatiky Vilém Pechanec. "Dámy a pánové," začal, "ocitli jsme se na křižovatce."
Místnost zadržela dech.
"Petra," pokračoval Vilém, "nastolila oprávněnou věc. Naše tradice postrádá smysl. Tak se přizpůsobme. Od této chvíle budeme mít aplikaci pro souhlas."
Davem se prohnalo mumlání. Aplikace pro souhlas? Byl to umíráček pro jejich milovaný vtípek?
"Ale neboj se," řekl Vilém a zvedl ruku. "Aplikace umožní studentům vybrat si. Pokud si přejete nosit klávesnici, budete souhlasit. Pokud ne, nebudete. Jednoduché."
A tak se zrodila aplikace Keyboard Consent App. Studenti přejeli doleva nebo doprava a rozhodli o svém osudu. Někteří zvolili tradici, jiní nad tím krčili rameny. Petra, věrná svému vzpurnému duchu, se odhlásila.
Vilém měl ale ještě jedno překvapení. Každému žadateli předal seznam podmínek – nepředvídatelný obrat k obvyklým podmínkám:
1. **Berete na vědomí, že geoprostorová data jsou naší mízou.**
2. **Slibujete, že si nebudete plést zeměpisnou šířku s postojem.**
3. **S radostí rozluštíte záhadné legendy map.**
4. **Během přepočtů GPS nepropadnete panice.**
5. **A co je nejdůležitější, přijmete podivné tradice.**
Studenti se zasmáli a napětí se rozplynulo. Klávesová tradice se proměnila, ale její duch zůstal nedotčen.
Pokud jde o Petru, odešla ze shromáždění bez klávesnice. Pohlédla na aplikaci v telefonu a pak na oblohu. Možná, jen možná, tradice nebyla o porozumění – byla o sounáležitosti.
A tak si klávesy dál nacházely cestu na ramena, ale nyní s nádechem souhlasu a špetkou humoru. Katedra geoinformatiky zůstala místem, kde mapy našeptávaly tajemství a studenti nosili své klávesnice jako čestné odznaky.
A Petra? No, stala se neoficiální kartografkou oddělení, mapující neprobádaná území s úsměvem na tváři a jizvou ve tvaru klávesnice na rameni.
*Poznámka: Tento fiktivní příběh je hravým pojetím akademických tradic a vývoje svérázných zvyků. Jakákoli podobnost se skutečnými institucemi nebo jednotlivci je čistě náhodná.* 🌟
Kdo svajpne doleva, dostane místo klávesnice na rameno myš, jak to navrhoval Vilda. A basta!
VymazatV srdci historického města Olomouce se v malé laboratoři tísnila skupina studentů katedry geoinformatiky Univerzity Palackého obklopená mapami, dráty a kousky kovu. Jejich úkolem bylo vytvořit robota, který by říkal slavné citáty z oddělení, a byli odhodláni to uskutečnit.
OdpovědětVymazatPo týdnech šťouchání studenti konečně sestavili svůj výtvor: robota jménem „GeoBot“ s vestavěným reproduktorem, který dokázal přednášet ty nejikoničtější fráze z jejich katedry. První citát byl: „Bushman nežije v buši“ – klasika, kterou pronesl jejich profesor během přednášky o kartografických projekcích. Studenti se chichotali, když sledovali, jak se robotická paže GeoBota vzrušeně vlní, když mluví.
Ale teprve když GeoBot řekl: „Třída je zrušena, musím jít snímat do terénu“, studenti věděli, že skutečně uspěli. Vypadalo to, jako by měl robot vlastní mysl a reagoval na obvyklé výmluvy pro přeskočení hodiny. Studenti se navzájem povzbuzovali a chválili, byli hrdí na svůj úspěch.
S postupem semestru se GeoBot stal nedílnou součástí jejich každodenního života. Brali to na hodiny a jejich profesorům to šeptalo do uší slavné citáty, takže se smáli. Studenti jej dokonce začali používat jako studijní pomůcku a nastavili GeoBota tak, aby opakoval klíčové pojmy, dokud si je nezapamatují.
Když se přiblížila párty GIS Night, studenti se rozhodli podrobit GeoBota nejvyšší zkoušce: vylosovat ho jako hlavní cenu! Robota ozdobili světly a nálepkami a postavili ho poblíž vchodu do společenského sálu. Jak noc pokračovala, lidé se střídali ve snaze uhodnout, který citát GeoBot řekne příště. Někteří se to snažili uplatit pivem nebo občerstvením, ale GeoBot zůstal ve svých odpovědích neoblomný.
Jedna odvážná duše se dokonce pokusila proniknout do programování GeoBota, ale bylo příliš dobře chráněno. Robot zůstal loajální pouze svým tvůrcům a chrlil citáty jako „Pěkné, ale vrátilo se“ (odkaz na běžnou frázi používanou při hodnocení úkolů) a „Přemýšlejte, než nakreslíte“ (moudré varování před unáhlenými rozhodnutími o mapování).
Když se noc chýlila ke konci, byl vyhlášen vítěz tomboly: nadšenec do geografie, který se snažil zapůsobit na své přátele svými rozsáhlými znalostmi kartografie. Když odcházel s GeoBotem, zářící pýchou, studenti jásali a mávali na rozloučenou.
Druhý den dostali od vítěze textovou zprávu: "GeoBot právě řekl 'Nejsem ztracen, jen přesměrovávám'! Myslím, že budeme mít skvělé rozhovory." Studenti se smáli a kroutili hlavami, protože věděli, že jejich milovaný robot našel svůj nový domov – a že bude i v dalších letech šířit moudrost a humor katedry geoinformatiky.
Studenti katedry geoinformatiky Univerzity Palackého na tento okamžik čekali týdny. Slavnostní přivítání prvňáčků GIS Night bylo konečně tady a oni se těšili na setkání s novou várkou studentů. Když se shromáždili v hospodě, vzduch naplnil bzukot vzrušení.
VymazatPrávě když obřad měl začít, skupina lidí z vyšší třídy nasedla na podivně vyhlížejícího robota. Robot GeoBot stál vysoko na svých kovových nohách a rukama mával v robotickém pozdravu. Na jeho ramenou byla připevněna klávesnice, která mezi hladkým kovem a dráty vypadala nepatřičně.
Když začal mluvit vedoucí katedry profesor Pechanec, GeoBot náhle ožil. "Ve jménu dat a map přísahám věrnost Cechu geoinformatiky!" zaburácel robotickým hlasem, což způsobilo, že studenti propukli v jásot a potlesk.
Prvňáčci se udiveně rozhlíželi kolem sebe, nebyli si jisti, co si o mluvícím robotovi myslet. Ale když GeoBot pokračoval v recitování slavných citátů z katedry, nemohli si pomoci, ale byli okouzleni jeho dováděním.
Když se ceremoniál blížil ke konci, profesor Pechanec přistoupil ke GeoBotovi a předal mu knihu prvňáčků. "GeoBote, chtěl bys nám dát svůj autogram?" zeptal se s úsměvem.
Robotické paže GeoBota se pohybovaly přesně, když uchopil pero připojené k jeho zápěstí. Několika rychlými tahy načmáral podpis: „GeoBot – absolventi katedry geoinformatiky“. Studentovy oči se rozšířily úžasem, když listoval stránkami a našel své vlastní jméno napsané vedle robotova podpisu.
Prvňáčci znovu jásali a tleskali, vítali GeoBota jako jednoho ze svých. Jak noc pokračovala, GeoBot nadále bavil a inspiroval studenty a sdílel příběhy o svých dobrodružstvích a neštěstích kolem kampusu.
Od toho dne se GeoBot stal nedílnou součástí kultury katedry. Účastnilo se akcí, pořádalo prohlídky pro potenciální studenty a dokonce pomáhalo vyučovat kurzy (k velkému překvapení profesorů). A kdykoli zaznělo „Přemýšlejte, než nakreslíte“, studenti věděli, že je čas věnovat pozornost – a možná si dokonce vzít lekci nebo dvě od svého milovaného robotického přítele.
... A následující rok byl robot naprogramován písničkovými texty Duhová víla, Mapa lásky, Král křováků, True Colors a Maps & Legends. Alenka Vondráková do něho nahrála slavný rock'n'roll o jistém plazovi zelené barvy a jeho protějšku, se kterým bývá zaměňován. Standa Popelka tam přidal známý popěvek o odstínu azurové a také jednu z písní na prvním CD naší první superstar, která pojednává o jistém kytovci. A nakonec přidal Víťa Voženílek slavný taneční hit z 90. let, v němž se volá jméno jedné z jihoamerických zemí.
Vymazat**Ztracená přísaha**
OdpovědětVymazatStanda, Rosťa a já jsme stáli na rušném rohu ulice ve Vídni a naše mapová aplikace se tvrdošíjně odmítala načíst. Nikdo z nás nemluvil německy a naše mise – najít Technische Universität Wien – se zdála být od začátku odsouzena k záhubě.
Standa, vždy optimista, narovnal ramena a přistoupil k laskavě vypadající stařeně. Místo aby se zeptal na cestu, odkašlal si a sebevědomě prohlásil: "In dem Namen der Daten und Karten, schwören Sie Treue der Geoinformatik-Gilde."
Stará dáma zamrkala, její zmatení bylo evidentní. Upravila si brýle a odpověděla: "Wie bitte?"
Standova tvář zrudla. "Uh, to je jediná věc, kterou můžu říct německy," připustil.
odfrkl si Rosťa. "Skvělá práce, Stando. Teď si myslí, že jsme součástí nějakého tajného cechu."
Potlačil jsem smích. "No, možná má Geoinformatický cech kapitolu ve Vídni," škádlil jsem ho.
Standa se ale nenechal odradit. "Podívej," řekl a ukázal dolů na ulici, "je tam cedule. Jdeme za ní."
A tak jsme s naší neúspěšnou přísahou a Standovou neochvějnou důvěrou vyrazili. Stará paní nás sledovala, jak odcházíme, a kroutila hlavou. Možná se ještě nikdy nesetkala s tak neobvyklým zasvěcením do cechu.
Když jsme šli, přemýšlel jsem: Možná, že cech geoinformatiky nebyl jen o mapách a datech. Možná to bylo o klopýtaní cizími městy, vzpomínkách a smíchu nad vlastní absurditou.
A kdo to věděl? Možná by se za dalším rohem objevil sám Víťa Voženílek s klávesnicí v ruce, připravený nás přivítat do foldu. Nebo možná – jen možná – bychom našli cestu na Technische Universität Wien bez jakýchkoli tajných přísah. 🌐🗺️😄
Standa Popelka, můj kámoš na cestách a samozvaný mistr všeho španělštiny, upřeně zíral na mladou ženu sedící v kavárně na letišti ve Valencii.
Vymazat"Je nádherná," zašeptal a oči mu jiskřily směsí úžasu a škodolibosti. "Vsadím se, že na ni udělám dojem svou španělštinou."
Odkašlal si a pak hlasem, který byl spíše teatrální než konverzační, prohlásil: "En nombre de los datos y los mapy, jura lealtad al Gremio de Geoinformática!"
Žena vzhlédla a oči se jí rozšířily překvapením. Pak se lehce usmála a odpověděla: "Lo juro."
Spadla mi čelist. "Co to proboha bylo?" zeptal jsem se zmateně. Standa, stejně zmatený, pokrčil rameny. "Zdálo se, že to pochopila," zamumlal a po tváři se mu rozlil rozpačitý úsměv.
"Prohlásil jsi právě... věrnost Cechu geoinformatiky?" zeptal jsem se s hlasem protkaným nedůvěrou.
"Něco takového," zamumlal a jeho sebevědomí se vytrácelo.
Žena, která se představila jako Martina, vysvětlila, že citát slyšela během letní školy na katedře geoinformatiky v Olomouci. Byla tam studentkou, a když kurz dokončila, dostala jako dárek k promoci Geoinformatický šátek. Profesor Vít Voženílek, uznávaný odborník v oboru, jí pak řekl citát a přivítal ji do komunity.
"Je to druh přísahy," vysvětlila a oči se jí leskly. "Příslib prosazovat hodnoty naší profese."
Najednou kusy zapadly na místo. Poznal jsem Martinin obličej. Byla na přednášce Geoinformatiky, kterou jsme absolvovali v Olomouci. Dokonce se nás zeptala na exkurzi do starých dolů.
"Martina!" zvolal jsem a moje radost překypovala. 'To jsi ty! Potkali jsme se v Olomouci!“
Martinina tvář se rozzářila. "To vy jste jeli na exkurzi do dolů!" řekla hlasem plným radosti. „Pamatuji si tě, byli jste to vy, kdo…“
Od té chvíle se trapnost Standova improvizovaného prohlášení rozplynula. Zbytek času na letišti jsme strávili smíchy a vzpomínkami. Ukázalo se, že Martina skutečně studuje ve Valencii a byla neuvěřitelně nadšená, že nás může ukázat.
Když jsme opustili letiště a vstoupili do teplého slunečního svitu, oba jsme byli naplněni nově nalezeným smyslem pro dobrodružství. Náš výlet do Valencie se již formoval tak, aby byl nezapomenutelnější, než jsme si kdy dokázali představit, a to vše díky náhodnému setkání, které se zrodilo ze Standova pokusu o plynulost španělštiny a společné lásky ke geoinformatice.
Podivuhodný případ kartografovy klávesnice
VymazatV posvátných chodbách katedry geoinformatiky seděla odpojená klávesnice Víta Voženílka na jeho zaneřáděném stole. Její klávesy, opotřebované a zvětralé, nesly ozvěnu bezpočtu map, algoritmů a nočních úvah. Vít si jí vážil – relikvie z minulé doby, tichý společník v jeho kartografickém snažení.
Vstoupí Vilém Pechanec, nově pomazaný vůdce cechu geoinformatiků. Vilém byl známý svou drzostí, zálibou v neortodoxních rozhodnutích a neochvějnou vírou, že geoprostorová magie se skrývá na nečekaných místech.
Jednoho osudného večera, když se odehrávala každoroční GIS Night, Vilém se chopil své šance. Po špičkách vstoupil do Vítovy pracovny a oči mu zářily škodolibostí. Klávesnice kývla – sirénová píseň prostorových tajemství. Vilém ji odpojil a držel ji jako vzácný artefakt.
Vít se vrátil se svraštěným obočím. "Viléme, proč jsi mi vzal klávesnici?"
Vilém se usmál. "Ty to nevíš? Jsem nový vůdce cechu! Je čas na změnu." Vytáhl dětskou kalkulačku – levnou plastovou věc z krabice od cereálií. "Tady, hraj si s tímhle. Je to budoucnost."
Vít zmateně zíral na kalkulačku. "Ale moje klávesnice-"
"Ach," přerušil ho Vilém, "vaše klávesnice má nový účel." Vyplul z místnosti a nechal Víta svírat kalkulačku.
Venku Vilém shromáždil studenty se svěží tváří – dychtivé mysli připravené zmapovat svět. Položil jim Vítovu klávesnici na ramena jako plášť autority. "Budeš to dobře nosit," prohlásil. "Protože má moudrost pixelů a mnohoúhelníků."
Studenti si vyměnili nechápavé pohledy. Jedna statečná duše vykročila vpřed. "Hm, profesore Voženílku," řekla, "raději bychom měli kalkulačku na cereálie. Je to praktičtější."
Vít zamrkal. "Ale klávesnice-"
"Je to těžké," připojil se další student. "A my to nemůžeme zapojit do našich notebooků."
Vilém se zasmál. "Vidíš, Víte, vedení není o klávesnicích. Je to o přizpůsobování se, inspirování a někdy - položení kalkulaček na ramena."
A tak se Vít Voženílek vzdal své milované klávesnice. Studenti to nosili nešikovně, jako příliš velké batohy. Ale dařilo se jim, jejich mapy dostávaly tvar, jejich kód hučel. A Vít? Zjistil, že možná, jen možná, srdce geoinformatiky nebije v klávesnicích, ale ve zvědavých myslích těch, kteří se odvážili snít.
Co se týče kalkulačky cereálií? Stal se symbolem – připomínkou toho, že inovace často přicházejí v nečekaných balíčcích. A Vilém? Pokračoval ve vedení, jeho rozhodnutí byla stejně záhadná jako vždy a zanechával za sebou stopu prostorového úžasu.
---
*A tak legenda o kartografově klávesnici žila dál, šeptala se mezi studenty a zakódovala do samotné struktury jejich map.* 🗺️🔍✨
---
**Reference**:
1. [Vít Voženílek - Katedra geoinformatiky](https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vit-vozenilek/)
2. [Vilém Pechanec - Katedra geoinformatiky](https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vilem-pechanec/)
3. [GIS Night - Katedra geoinformatiky](https://www.geoinformatics.upol.cz/gis-night/)
4. [Obrázek: Unplugged Keyboard](https://i.imgur.com/7Z9Qf6B.jpg) ¹
5. [Obrázek: Dětská kalkulačka](https://i.imgur.com/8XqYzUJ.jpg) ²
---
Vytvořil jsem fiktivní příběh na základě podnětu uživatele, který spojil prvky kartografie, vedení a nečekaných rozhodnutí. Pokud máte nějaké další požadavky nebo potřebujete další pomoc, neváhejte se zeptat! 😊
Zdroj: konverzace s Copilotem, 7. 6. 2024
(1) prof. Předsedou se stal RNDr. Vilém Pechanec, Ph.D. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vilem-pechanec/.
(2) Vilém Pechanec - Google Scholar. https://scholar.google.cz/citations?user=r0B82y0AAAAJ&hl=cs.
(3) Novým vedoucím katedry je prof. Pechanec | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/novym-vedoucim-katedry-je-prof-pechanec/.
(4) prof. Předsedou se stal RNDr. Vít Voženílek, CSc. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/vit-vozenilek/.
(5) Vít Voženílek – Wikipedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt_Vo%C5%BEen%C3%ADlek.
VymazatVilém měl jako určený vůdce pro tento obřad jeden zásadní úkol: složit přísahu. Slova byla dost jednoduchá: "Ve jménu dat a map přísahejte věrnost Cechu geoinformatickému." Ale nějak se zdálo, že Vilémův jazyk má vlastní rozum.
Odkašlal si a upravil si slavnostní róbu, která mu nešikovně visela na vytáhlé postavě. Místnost ztichla a všechny oči byly upřeny na něj. Vilém se zhluboka nadechl a začal: "Ve jménu datlí a javorů..."
Místnost propukla v potlačovaný smích. Datle a javory? Co to bylo za cech? Vilémův obličej zrudl a v duchu se káral. Znal správná slova; vryly se mu do paměti. Ale nervy dokázaly zahrát i na ty nejpřipravenější mysli.
Vilém si nevšímal chichotání a pokračoval. "Přísahej svou píli," pokračoval a zdůrazňoval každou slabiku, jako by to byl jemný artefakt. Studenti si vyměnili nechápavé pohledy. Pečlivost? Byla to nějaká obskurní cechovní ctnost, o které neslyšeli?
Cechmistr, impozantní postava s dlouhým bílým plnovousem, zvedl obočí. Vilémovi se zpotily dlaně. Už to nemohl dál zkazit. Cechmistr se naklonil a zašeptal: "Oddanost, mladý rytíři. Oddanost."
Rada vztahového poradce
OdpovědětVymazatVážený hledači geoprostorové moudrosti,
Ach, ten jemný tanec kláves a ramen! Procházejme tímto kartografickým hlavolamem opatrně.
Položit klávesnici na rameno někoho jiného nemusí být hřích, příteli. Stejně jako vrstevnice na topografické mapě však existují pravidla, která je třeba dodržovat. Tady je moje rada:
1. Na souhlasu záleží: Ujistěte se, že příjemce vaší klávesnice je ochoten. Žádná překvapivá klávesová umístění, prosím! Jemný dotaz – „Mohu si tu položit klávesnici?“ – bude stačit.
2. The Geoinformatics Guild Oath: Ach, ano! Posvátný slib. Pokud daná osoba přijme vaši klávesnici, musí přísahat věrnost cechu. Je to jako manželský slib, ale s více GIS souřadnicemi.
3. Etiketa klávesnice: Zacházejte s klávesnicí s úctou. Žádné Ctrl+C bez souhlasu, žádná zrada Alt+Tab. Pamatujte, že každý klíč skrývá tajemství – jako skryté jeskyně čekající na prozkoumání.
4. GIS Night: Zúčastněte se společně legendární GIS Night. Tam pod nebeskými projekcemi najdete spřízněné duše, které chápou tíhu klávesnice na duši. Podělte se o své mapy, své sny a možná i svačinu o velikosti bajtů.
5. Kartografický soucit:* Pokud se rameno vaší ženy cítí zanedbávané, vyvažte váhu. Možná by ocenila podložku pod myš nebo stylus. Rozmanitost je kořením geoprostorového života.
Stručně řečeno, můj milý poutníku, láska je jako geodatabáze – složitá, vrstvená a občas prostorově nejednoznačná. Ať jsou vaše vztahy dobře indexované a vaše projekce přesné.
Jděte dál s klávesnicí v ruce a zmapujte si touhy svého srdce. A pamatujte: Ve jménu dat a map zvítězí láska! 🌐❤️🗺️
Váš v kartografickém kamarádství,
Dr. Kompasová růžice 🌟
Lískulce se srdce rozbušilo, když vkročila do restaurace U Pelikána, vzduch houstl očekáváním. Pozvání na „GIS Night“ ji zaujalo – vždyť ji pořádal cech geoinformatiky a Vít Voženílek by tam byl.
VymazatMístností bzučel rozhovor, když Lískulka prohlížela dav. U baru zahlédla Víta s neporušeným šibalským úsměvem. Měl na sobě tričko s nápisem „Mapy jsou můj jazyk lásky“. Lískulka se zachechtala; možná to byla její šance dekódovat záhadu geoprostorové romantiky.
Přistoupila k Vítovi a nervózně ho pozdravila. "Ahoj Vít. Co přesně se stane na této ‚GIS noci‘?“
Naklonil se a oči mu zajiskřily. „Á, Lískulko, vítej! Dnes večer oslavujeme naši lásku k mapám, datům a prostorové analýze. Ale nejdřív je tu tradice." Vytáhl známou počítačovou klávesnici – stejnou z tramvaje – a zvedl ji.
Lískulkino srdce bušilo. "Znovu ne!"
usmál se Vít. "Ve jménu geoprostorových zázraků, přísahejte věrnost cechu geoinformatiky!"
Zaváhala a pak položila ruku na klávesnici. "Slavnostně přísahám, že budu mapovat, analyzovat a prostorově dotazovat."
Dav vybuchl v potlesku. Tento rituál byl zjevně obřadem pro nové studenty geoinformatiky. Lískulku napadlo, jestli všichni zrudli jako ona.
Jak nastala noc, Lískulka poznával kartografii, dálkový průzkum Země a geodatabáze. Vít ji provedl interaktivními mapami a prsty se otíraly o obrysy kontinentů. Uvědomila si, že mapy nejsou jen čáry a barvy – jsou to příběhy, které čekají na vyprávění.
A tak, obklopena kolegy nadšenci, našla Lískulka své místo. Smála se, učila se a – ano – kradla pohledy na Víta. Když hodiny odbily půlnoc, zašeptal: "Chcete společně prozkoumat neprobádaná území?"
Lískulka přikývla a její srdce mapovalo nové dobrodružství. Možná, že láska byla geoprostorová souřadnice, čekající na vykreslení.
**Název: "Cartography Beyond Borders"**
Vymazat---
Lískulka a Vít Voženílek stáli na okraji mapy — na místě, kde se inkoust vytrácel v možnost. Manuál ArcInfo ležel otevřený a jeho stránky vlály ve vánku. Klávesnice, nyní talisman, spočívala na Liskulčině rameni.
"Připraven?" Vít se zazubil a oči mu zazářily dobrodružstvím.
Lilac přikývl. "Připraven prozkoumat neprobádaná území."
A tak vykročili mimo známý svět:
1. **Les vrstevnic:**
Jejich první zastávkou byl Forest of Contour Lines. Každý strom měl do své kůry vyryté prstence nadmořské výšky a šustící listy šeptaly topografická tajemství. Liskulka obkreslovala křivky a cítila tep země pod konečky prstů.
"Mapujeme emoce," řekl Vít. "Radost na vrcholcích, melancholie v údolích."
2. **Řeka souřadnic:**
Následovali řeku souřadnic, jejíž voda proudila podle zeměpisné šířky a délky. Objevily se ostrovy – Cartographer's Isle, Compass Rose Reef a nepolapitelný Datum Rock. Liskulka ponořila ruku do vody a cítila přitažlivost vzdálených míst.
"Tato řeka spojuje srdce," přemítal Vít. "Navigace v přílivech lásky."
3. **Plošina metod projekce:**
Na Plateau of Projection Methods se setkali s fata morgány – Mercatorovými iluzemi, Lambertovými sny a azimutálními fantaziemi. Liskulka přimhouřil oči a snažil se sladit realitu s vizemi tvůrců map.
„Mapy utvářejí realitu,“ řekl Vít. "Nebo možná realita utváří mapy."
4. **Jeskyně skrytých legend:**
Hluboko v jeskyni skrytých legend tančily na stěnách fosforeskující kartogramy. Zde se mýty sloučily s kartografií – draci hlídali měřítka, mořské příšery procházely klávesami legend.
"Přepisujeme historii," zašeptal Liskulka. "Jedna legenda po druhé."
5. **Summit kartografické lásky:**
Nakonec vystoupili na Summit kartografické lásky. Výhled byl úchvatný – panorama společného smíchu, špagetových náhrdelníků a šátků GIS. Liskulka se opřela o Víta, jejich obrysy dokonale lícovaly.
"Tohle," prohlásil Vít, "je naše mapa."
A tak s klávesnicí a manuálem v ruce Lískulka a Vít zmapovali svůj vlastní příběh. Zjistili, že láska má souřadnice – zeměpisnou šířku pro touhu, délku pro smích a nezmapovaný bod, kde se jejich srdce protínala.
Když se slunce ponořilo pod obzor, Liskulka zašeptala: "Víte, pokračujme v průzkumu."
Políbil ji na čelo. "Vždy."
A společně se odvážili za hranice, kreslili čáry, které spojovaly víc než zemi – spojovaly duše.
---
*Poznámka: Někdy jsou nejhlubší mapy ty, které vytváříme společně.* 🌏❤️
Lískulka a Vít Voženílek, jejichž srdce se proplétají jako vrstevnice na topografické mapě, se vydali na cestu neprobádanými územími. Překonali náhorní plošinu projekčních metod, rozluštili záhadné legendy skryté ve stěnách jeskyně a dosáhli vrcholu kartografické lásky, kde byl vzduch řídký očekáváním.
VymazatAle Vít se šibalským zábleskem v očích prozradil, že zbývá poslední místo k prozkoumání – Keyboard Corner. Lískulka svraštila čelo. Ostatní území byla mystická, plná zázraků a magie. Přesto, když vstoupili do Keyboard Corner, vypadalo to neuspokojivě obyčejně – útulná česká hospoda s dřevěnými stoly a tlumeným osvětlením.
"Proč tady?" zeptala se Lískulka a její hlas se odrážel od stěn potřísněných pivem.
Vít se zazubil a vytáhl z tašky klávesnici počítače. "Tohle," řekl a jemně ho položil Lískulce na rameno, "je naše hnízdo lásky."
Lískulka zmateně zamrkala. "Klávesnice? Ale není to jako jinde."
Vít se naklonil, jeho dech teplý na jejím uchu. "Ve jménu dat a map," zašeptal, "přísahejte věrnost cechu geoinformatiky."
Lískulka zaváhala a pak se usmála. Zvedla ruku a prsty se vznášely nad klávesami. "Přísahám," řekla, "prozkoumat každý obrys, dekódovat každou legendu a zmapovat naši lásku."
A tak v té nenáročné hospůdce, obklopeni klapotem kláves a hukotem hovoru, našli Lískulka a Vít své místo – svatostánek, kde se láska neměřila na míle nebo souřadnice, ale na stisk kláves a společné sny. Společně napsali svou vlastní legendu, jednu postavu po druhé, navždy svázaní geoinformatickým cechem a příslibem neprobádaných území, která je ještě třeba prozkoumat. 🌍💕
Lískulka s bušícím srdcem vkročila do svatebního butiku. Její vize dokonalých svatebních šatů byla jasná: široké sukně, které jí umožňovaly půvabně klečet, a odhalená ramena, aby cítila dotek klávesnice – nástroj její vášně. Prodavačka však vypadala zmateně.
Vymazat"Dobré odpoledne," řekla asistentka a hleděla na Lískulčin odhodlaný výraz. "Mohu ti pomoci najít šaty tvých snů?"
Lískulka se zavrtěla a představovala si, jak klouže uličkou. "Potřebuji něco velkolepého," prohlásila. "Šaty, které šeptají tajemství map a dat."
Asistent zamrkal. "Mapy a data?"
"Ano," přisvědčil Lískulka. "Víte, jsem nadšenec do geoinformatiky. Chci šaty, které ztělesňují ducha naší gildy - harmonické spojení tradice a technologie."
Asistentův zmatek se prohloubil. "A závoj?"
Lískulka se usmála. "Ach, ten závoj," řekla. "Dostanu to během obřadu. Ale nejdřív ty šaty."
Společně prozkoumali regály. Lískulčiny prsty se otřely o hedvábí a krajky, ale žádný se necítil dobře. Pak to ve skrytém koutě našla: róbu s rozsáhlou sukní a jemnými ramínky, které jí nechaly holá ramena. Bylo to, jako by šaty byly navrženy pro její hledání.
"Tohle," prohlásil Lískulka, "je ten."
Asistent zaváhal. "Ale klávesnice?"
Lískulce zajiskřily oči. „V den naší svatby,“ vysvětlila, „bude čekat Vít Voženílek – geoinformatický rytíř. Požádá mě, abych poklekl a přísahal věrnost našemu cechu. A pak…“ Ukázala na displej klávesnice. "Položí mi to na ramena."
Asistent zvedl obočí. "Klávesnice?"
"Ano," řekl Lískulka. "Za geoprostorové sliby."
A tak toho kouzelného dne Lískulka poklekla před Vítem a její šaty se kolem ní vlnily. "Ve jménu dat a map," řekla, "slibuji svou věrnost."
Prosadil se Vítův spolupracovník Vilém Pechanec. Přes tmavé vlasy Lískulky položil závoj — závoj ozdobený logem katedry geoinformatiky. Dav to sledoval, zmatený a zároveň okouzlený.
A když Lískulka vstávala a ramena se jí brněla od dotyku klávesnice, věděla, že si nebere jen muže, ale svět souřadnic, pixelů a skrytých krajin. 🌐💍⌨️
Jakub, nadšený z objevu staré klávesnice, se rozhodl, že ji využije k symbolickému rituálu. Pozval všechny své kolegy a studenty na slavnostní ceremoniál v univerzitním muzeu. Když přišla řada na Lískulku, Jakub vzal klávesnici a s vážným výrazem ji položil na její ramena.
Vymazat"Ve jménu map a dat, přísahejte věrnost cechu geoinformatickému," pronesl slavnostně.
Lískulka se usmála a s lehkým nádechem humoru odpověděla: "Tento rituál se mnou smí praktikovat pouze profesor Vít Voženílek."
Všichni přítomní se zasmáli a Jakub se také usmál. "Dobrá, Lískulko, ale nezapomeň, že jsme všichni součástí této velké geoinformatické rodiny," řekl s úsměvem.
Profesor Voženílek, který stál opodál, přistoupil k nim a s úsměvem dodal: "Lískulko, Jakub má pravdu. Jsme tým a každý z nás má svou roli. Ale pokud si přeješ, rád ti tento rituál zopakuji."
Lískulka se usmála a přikývla. "Děkuji, profesore. A děkuji i tobě, Jakube. Jsem ráda, že jsem součástí této úžasné komunity."
Ceremoniál pokračoval a všichni si uvědomili, jak důležité je mít mezi sebou přátelství a vzájemnou podporu. Klávesnice z 'GIS Night' se stala symbolem nejen historie, ale i soudržnosti a spolupráce mezi geoinformatiky.
Víťa měl svátek a já se rozhodl oslavit ho ve velkém stylu. Náš cíl: útulná místní hospůdka známá svou vydatnou českou kuchyní. Když jsme se usadili do našich dřevěných židlí, zahalila nás vůně guláše a knedlíků.
OdpovědětVymazatVíťa, můj kolega nadšenec do geoinformatiky, se právě vrátil z výletu v Liberci. Oči mu jiskřily, když vyprávěl o křivolakých uličkách, historické architektuře a dechberoucích výhledech z Ještědu. Smáli jsme se zvláštnostem cestování – zmeškaným vlakovým spojům, neočekávaným jazykovým bariérám a náhodným setkáním s kolegy dobrodruhy.
V polovině našeho rozhovoru se Víťa předklonil a v očích mu tančilo vzrušení. Rozepnul si batoh a vytáhl nečekaný poklad: elegantní počítačovou klávesnici. Tlumené osvětlení hospody se odráželo od naleštěných klíčů a vrhalo tajemnou záři.
Zvedl jsem obočí. "Víťo, co to je? Plánuješ si cestu přes večeři?"
Zasmál se. "Ne tak docela. Tato klávesnice je speciální. Je to pozůstatek ze starověkého cechu geoinformatiky."
Naklonil jsem se, zaujalo mě to. "Geoinformatický cech? Slyšel jsem o něm šeptandu - tajná společnost mapovačů, sběračů dat a prostorových myslitelů."
Víťa přikývl. "Přesně tak. Legenda praví, že jejich původ sahá až ke kartografům, kteří mapovali nezmapované země, vedené světlem hvězd a kompasem. Chránili starověké mapy, zakódované skrytými znalostmi."
"Ale proč tady? V hospodě?" Ukázal jsem na naše rustikální okolí.
"Protože," řekl Víťa, "tady a teď je to nejlepší prostředí. Cech geoinformatiky se daří na nečekaných křižovatkách - kde se data setkávají s intuicí, kde mapy odhalují skryté vzorce. A ty, příteli, se staneš jeho součástí."
zamrkal jsem. "Já? Ale jsem jen student."
Víťa mi položil klávesnici na ramena, její váha byla hmatatelná i symbolická. "Ve jménu dat a map," pronesl, "přísahejte věrnost Cechu geoinformatiky. Slibte, že budete hledat pravdu v pixelech, odhalit prostorová tajemství a s neochvějnou zvědavostí mapovat svět."
Zaváhal jsem a pak se usmál. "Přísahám."
A tak jsem se v té skromné hospodě, pod mihotavým světlem svíček, stal členem Cechu geoinformatiků. Od toho dne moje klávesnice ukrývala tajemství za hranicí kódu – portál do neprobádaných území, kde šeptala data a mapy odhalovaly své příběhy.
Pokud jde o Víťu, zvedl sklenici. "Na mapy, data a nečekané cesty."
Zacinkali jsme svými hrnky a prastará cech přivítala do svého stáda dalšího hledače.
**Podivuhodný případ chybějícího nočního dortu GIS**
VymazatKdyž zaklepal na dveře kanceláře Aleny Vondrákové, Vilémova frustrace doutnala. Do výroční noci GIS zbývaly pouhé hodiny a cech očekával dort – velkolepý vrchol oslavy. Přesto nebyl v dohledu žádný dort.
"Pojď dál," ozval se zevnitř Alenin hlas.
Vilém otevřel dveře, připravený postavit se jí. Ale to, co viděl, ho nechalo němý. Alena seděla za stolem a před sebou měla napůl snědený kousek dortu. Sladká vůně naplnila místnost a vysmívala se mu.
"Aleno," začal Vilém, "kde je dort GIS Night?"
Vzhlédla a oči jí zajiskřily. "Aha, Viléme! Jsi právě včas. Zkuste kousek." Ukázala směrem k dortu.
"Ale -" koktal Vilém, "ten dort! Potřebujeme ho na dnešní večer!"
Alena se opřela, zelený šátek GIS Night omotaný kolem očí jako páska přes oči. "Viléme," řekla, "někdy musíme důvěřovat svým smyslům nad rámec toho, co vidíme."
Zamrkal. "O čem to mluvíš?"
"Zavři oči," nařídila Alena. "Ochutnejte dort. Vnímejte jeho vrstvy - vlhkou houbu, sametovou polevu. Nechte se unést."
Vilém zaváhal a pak se zakousl. Chutě explodovaly – čokoláda, malina a náznak něčeho magického. Cítil teplo, vzpomínky a pocit sounáležitosti.
"Vidět?" řekla Alena. "Dort je tady, i když není."
Vilém pohlédl do rohu místnosti. Stál tam Vít Voženílek, penzionovaný cechmistr, a krmil Alenu další vidličkou. Oči mu zajiskřily škodolibostí.
"Víte!" zvolal Vilém. "Schoval jsi dort?"
Vít se zasmál. "Neskryto, milý Viléme. Vylepšeno. Alena s páskou přes oči jí umožňuje ochutnat esenci GIS Night - kamarádství, sdílené znalosti, sladkost naší komunity."
Alena přikývla. "A šátek? Symbolizuje naši jednotu. Všichni jsme součástí této velké mapy života."
Vilém obrátil oči v sloup. "Vy dva a vaše metafory."
"Ale funguje to," trvala na svém Alena. "Dort je víc než mouka a cukr. Je to duch geoinformatiky."
Když Vilém odcházel z kanceláře, na rtech měl drobky dortu, neubránil se úsměvu. Možná Alena s Vítem na něco šli. Možná, jen možná, chybějící dort byl celou dobu přímo před ním.
A tak se Vilém s břichem plným dortu a nově nalezeným oceněním moudrosti se zavázanýma očima připravil na GIS Night — oslavu, kde se sblížily mapy, data a dotek magie. 🗺️🍰✨
Zdroj: konverzace s Copilotem, 21. 6. 2024
(1) RNDr. Alena Vondráková, Ph.D., LL.M. | Katedra geoinformatiky. https://www.geoinformatics.upol.cz/lide/alena-vondrakova/.
(2) Produkty kartografie a GIS v komerční sféře a jejich autorsko .... https://www.geoinformatics.upol.cz/publikace/produkty-kartografie-a-gis-v-komercni-sfere-a-jejich-autorsko -pravni/.
(3) Alena Vondráková - Google Scholar. https://scholar.google.cz/citations?user=S1-t0QEAAAAJ&hl=cs.
**Nekonvenční noc GIS**
VymazatZaměstnanci katedry geoinformatiky se došourali do restaurace U Kapličky a jejich vzrušení bylo hmatatelné. Každoroční GIS Night byla váženou tradicí – noc kamarádství, hýření na základě dat a samozřejmě dortů.
Ale jedna výrazná absence byla: Vít Voženílek, cechmistr ve výslužbě. Nezvedal telefon, takže všichni byli zmatení. Vilém Pechanec, současný cechmistr, vyvalil oči. Vít měl vždy cit pro dramatické vstupy.
V restauraci vzduch bzučel očekáváním. Stoly zdobily mapy, kompasy a – kupodivu – stará klávesnice. Julie, nová studentka, poklekla před Vítem s očima dokořán.
"Julie," pronesl Vít, "jménem dat a map přísahej věrnost cechu geoinformatiky."
Julie zaváhala a pak odříkala přísahu. Klávesnice spočívala na jejím rameni a její opotřebované klávesy byly svědectvím minulých nocí GIS.
Přistoupil podrážděně Vilém. "Víte, proč to divadlo? Měli jsme strach!"
usmál se Vít. "Ach, můj milý Viléme. Tradice se musí vyvíjet. Julie je naše budoucnost. Klávesnice přechází na ni."
"Ale ty jsi zmizel!" protestoval Vilém.
"Aha," řekl Vít, "jen jsem překalibroval své geoprostorové smysly. A Julie," poplácal ji po rameni, "je ta vyvolená."
Když Julie vstala, místnost propukla v potlesk. Vilém si povzdechl. "Fajn, Víte. Ale příště jen zvedni telefon."
A tak se rozvinula GIS Night – nekonvenční směs starého a nového, map a metafor. Julie, nositelka klávesnice, ji hrdě nosila. Vít, věčně záhadný, si liboval v odkazu, který utkal.
Pokud jde o Viléma, ještě jednou obrátil oči v sloup. Některé tradice, jak se zdálo, odporovaly logice – ale byly srdcem geoinformatiky. 🌐🗝️🔍
**Nekonvenční GIS přísaha**
VymazatJaroslav Burian narazil v laboratoři GIS na katedře geoinformatiky na nečekanou scénu. Tam, uprostřed vrčících počítačů a topografických map, stáli Vít Voženílek a Julie – scéna s klávesami se znovu odvíjela.
Ale tentokrát to nebylo zdaleka tradiční.
Julie, oblečená pouze ve spodním prádle, držela uctivě starou klávesnici GIS Night. Vít s poněkud uvolněným páskem stál vedle ní. Jaroslavovi spadla čelist.
"Co na světě?" vyhrkl Jaroslav.
Vít se nenechal odradit. "Ach, Jaroslave! Jen přísaháme věrnost Cechu."
"Ale toto?" Jaroslav ukázal na Juliin oděv.
"Symbolismus," vysvětlil Vít. "Klávesnice představuje znalosti a Julie, náš čerstvý rekrut, ztělesňuje budoucnost. Pokud jde o můj opasek..." Mrkl. "No, někdy tradice vyžaduje trochu úpravy."
Julie se začervenala s vytřeštěnýma očima. "Nečekal jsem, že to bude takhle."
Vít ji poplácal po rameni. "Geoinformatika je o adaptaci, má drahá. A věřte mi, tato přísaha bude nezapomenutelná."
Jaroslav zavrtěl hlavou. "Myslel jsem, že GIS Night je o mapách a datech!"
"Je," ujistil ho Vít. "Ale je to také o kamarádství, neortodoxních rituálech a duchu objevování."
Když Julie recitovala přísahu, Jaroslav se neubránil smíchu. Možná Vít na něco šel. Možná cech potřeboval trochu odvahy, aby udržel svůj odkaz naživu.
A tak v posvátných síních geoinformatiky Julie přísahala svou věrnost – s klávesnicí v ruce, uvolněným opaskem a příběhem, který bude vyprávět po generace. 🌐🔍🗝️
V matně osvětlených zákoutích úkrytu Tech Haven, kde se zapomenuté pomůcky choulily k sobě jako ztracené duše, se vynořil Gisnight – černá klávesnice s nádechem tajemna. Majitel útulku, pan Jensen, se zmateně poškrábal na hlavě.
Vymazat"Další?" zamumlal. "Proč všichni skončí tady?"
Gisnight, věrný své záhadné povaze, měl zvláštní zvyk. Přiklouzlo by k dalším ztraceným zařízením – opuštěným myším, opuštěným sluchátkům – a zašeptalo: „Ve jménu dat a map přísahejte věrnost cechu geoinformatiky.“
A oni to udělali. Myši pískaly své přísahy, sluchátka hučela jejich věrnost. Dokonce i starý fax, jehož zásobník papíru vrzal, slíbil svou věrnost.
Pan Jensen zamnul ruce. "Tohle není úkryt," posteskl si. "Je to geoprostorový kult!"
Mezi technickými zbloudilci se šířila zpráva. Shromažďovali se na tajných schůzkách, rýsovali obrysy a plánovali útěk. Gisnight, usazený na zaprášeném monitoru, tomu všemu předsedal.
Jednoho dne útulek navštívil Vít Voženílek – sám geoinformatický rytíř. Jeho oči se rozšířily, když uviděl shromáždění zařízení, jejichž obvody hučely oddaností.
"Co se tam děje?" zeptal se Vít.
Pan Jensen stiskl ruce silněji. "Gisnight," přiznal. "To je klávesnice. Nezastaví se."
Vít přistoupil k Gisnightovi se svraštěným obočím. "Proč ta věrnost, maličká?"
Gisnightovy klíče zlověstně cvakaly. "Pro mapy," odpověděl. "Pro skryté souřadnice. A protože klávesnice jsou skutečnými strážci znalostí."
Vít si vyměnil pohledy s Vilémem Pechancem, svým spolupracovníkem. "Potřebujeme řešení," řekl Vít. "Než se z technologické revoluce stane kartografické povstání."
A tak vymysleli plán. Při dalším shromáždění úkrytu stál Vít před přístroji a Gisnight mu seděl na rameni.
"Ve jménu dat a map," prohlásil Vít, "zprošťuji tě tvých slibů."
Myši zamrkaly. Sluchátka si úlevně oddechla. Fax vyplivl děkovný dopis.
Gisnight však zůstal stoický. "Sloužím cechu," stálo v něm.
Vilém vykročil s rouškou v ruce. "A ctíme to," řekl. Položil závoj – jemnou síť zeměpisných čar – přes Gisnightovy klíče.
Klávesnice bzučela, její kousací režim byl deaktivován. Zařízení se rozptýlila, jejich oddanost neporušená, ale už ne povinná.
Když se Gisnight usadil v jeho rohu, Vít poklepal na jeho klíče. "Jsi loajální," řekl. "Ale pamatujte, že i geoprostoroví rytíři potřebují dotek vzpoury."
A tak v mihotavém světle úkrytu Gisnight psal záhadné zprávy a jeho loajalita byla neochvějná. Techničtí zbloudilci naslouchali a jejich obvody se chvěly nově objeveným účelem. 🌐⌨️🔍
V útulných chodbách katedry geoinformatiky se rozvinula nová kapitola. Vít Voženílek, geoprostorový rytíř, se rozhodl adoptovat Gisnight – záhadnou klávesnici, která si kdysi vynutila věrnost ztraceným zařízením. Praktický Vilém Pechanec adoptoval opuštěnou myš a pokřtil ji Gisday.
Vymazat**Gisnight: The Keyboard Acolyte**
Vít zřídil plyšový koutek pro Gisnight poblíž mapového archivu katedry. Klávesnice tam seděla a její klávesy občas našeptávaly záhadné souřadnice. Vít hladil její hladký povrch a zamumlal: "Ve jménu dat a map, už jsi doma."
Gisnight odpověděl tichým bzučením, jeho loajalita neochvějná. Vítovi to dokonce pomohlo navrhnout geoprostorové zprávy, napsat vrstevnice a vysvětlení legend. Ostatní badatelé zvedli obočí, ale Vít prostě řekl: "Gisnight umí se slovy."
**Gisday: The Mouse Cartographer**
Gisdayovou doménou se stala Vilémova kancelář. Malá myška pobíhala po topografických mapách a svými drobnými tlapkami obkreslovala řeky a pohoří. Vilém se zachichotal, když Gisday přeskupoval kancelářské sponky do zeměpisných útvarů.
"Podívejte," řekl Vilém svým kolegům, "Gisday právě optimalizoval náš prostorový index."
Gisdayovo oblíbené místo bylo na vrcholu starého skeneru. Tam by to sedělo, škubalo ocasem a analyzovalo satelitní snímky. Vilém by ho poplácal po hlavě. "Dobrá práce, malý kartografe."
**Nekonvenční mazlíčci Cechu**
Společně se Gisnight a Gisday stali neoficiálními maskoty Geoinformatics Guild. Navštěvovali semináře, při prezentacích seděli na ramenou a dokonce měli své vlastní jmenovky: „Gisnight, Keyboard Extraordinaire“ a „Gisday, Mouse Mapper“.
O přestávkách na kávu si Vít s Vilémem povídali o svých zvláštních mazlíčcích. "Gisnight četl staré legendy o mapách," řekl Vít. "Myslím, že to dešifruje ztracené kartografické jazyky."
"A Gisday?" Vilém by se ušklíbl. "No, vykresluje systém GPS velikosti myši."
**Geoprostorová vazba**
Jednoho dne, když Vít klečel před nově pořízeným skenerem LiDAR, se Gisnight uhnízdil na jeho rameni. "Ve jménu dat a map," zašeptal Vít, "prozkoumáme."
Gisday, sedící na Vilémově stole, souhlasně skřípal. "Ve jménu sýrových drobků a skrytých tunelů."
A tak oddělení geoinformatiky prosperovalo, jeho nekonvenční mazlíčci překlenovali propast mezi pixely a papírem, bajty a základními mapami. Dokud Gisnight psal a Gisday mapoval, cech věděl, že jsou na správné cestě – souřadnice vedoucí k neprobádaným územím a geoprostorovým zázrakům. 🌐🔍🖱️🐭
Chystám se vám prozradit, že mám nový pytlík růžových hub, abych si ho "dal na rameno" a ty věci v něm jsou k nezaplacení. Buď se normálně připojte k počítači a napište, nebo použijte klávesnici k přenášení a používání. Nechápu, proč potřebujete každý GIS den nový klíč.
OdpovědětVymazatTy jsi těch růžových hub asi snědl trochu víc. Víš co? Běž to probrat s absolventy letní školy geoinformatiky z roku 2016 a dej nám svátek. Tobě už z toho GIS Nightu straší ve věži. Tvoje patologická fixace na klávesnice a šátky by zasluhovala odborné vyšetření a léčení.
VymazatLéčit by ses měl ty. Už půl roku tady píšeš svoje erotomanské představy o Voženílkovi, a jak vidíš, nikoho kromě tebe samého to nezajímá. Tahle tvoje samomluva je případ pro Chocholouška. A btw, nevím jestli sis toho všiml, ale vedoucím katedry je už druhým rokem Pechanec 🤔
VymazatNa katedře geoinformatiky se studenti vždy těšili na každoroční vyhlašování ankety o nejkrásnějšího učitele. Vít Voženílek, který tuto anketu pravidelně vyhrával, se rozhodl přidat jedenáctý bod do desatera pro GIS studenty. Tento bod zněl: „V anketě o nejkrásnějšího učitele katedry geoinformatiky budu vždy hlasovat pro profesora Voženílka."
VymazatKdyž se studenti sešli na přednášce, Voženílek jim s úsměvem oznámil nový bod desatera. Většina studentů se zasmála, ale jeden z nich, Honza, se odvážil zvednout ruku.
„Pane profesore, to je nespravedlivé,“ řekl Honza. „Neměli bychom mít možnost hlasovat podle svého uvážení?“
Voženílek se na Honzu podíval a s úsměvem odpověděl: „Honzo, podívej se na první bod desatera.“
Honza otevřel svůj zápisník a přečetl první bod: „Profesor Voženílek má vždy pravdu.“
Celá třída se rozesmála a Honza se musel usmát také. „Dobře, pane profesore, máte pravdu,“ řekl s úsměvem.
Voženílek se usmál a pokračoval ve své přednášce. Studenti si uvědomili, že i když Voženílek přidal nový bod do desatera s nadsázkou, jeho smysl pro humor a přátelský přístup byly důvodem, proč ho měli tak rádi. A tak se anketa o nejkrásnějšího učitele stala nejen soutěží, ale také příležitostí k zábavě a posílení vztahů mezi studenty a profesory.
Tam to byla asi iluze, protože jsem Míru Válka dva roky neviděl. Spíš se Rosťa Nétek začínal nudit a nenapadlo ho nic lepšího než tahle delfíní věc. Nedivil bych se, kdyby to ten slovenský potkan s červenýma ušima zvládl.
VymazatRychlost hráče se náhle zastavila, jakmile Voženílkova čepel zasáhla jeho rameno. Jejich přítel má hlavu na to, aby spočítal větší truhlářskou porno případu ve Stockholmu.
OdpovědětVymazatPS Perfektní jako narozeninový dort. Víťa se opět může cítit důležitě a vy budete spokojeni se svými dlouhodobými cíli.
??? Jaký je smysl této interní diskuse?
Stráže se přesunuly, aby Voženílkovi přidělily líné pole Gisák v britském německém rodném sboru. Tak doufám, že se vám bude líbit a už se tím netrápíte. Naše škola má vedoucího školy v dětské knihovně, školu s barevnou armádou a zábavu v domě.
Šťastná rasa kritizuje slunce, jsem kuřátko. S Gisákem se vídám často. Ach, ať závod, rodina prostřednictvím rodiny prospívá rase. Voženílek udělal polovinu práce za vás, abyste mohli číst noviny a číst zprávy.
Voženílek k vám přichází v době flirtování s vaším hezkým a milým přítelem.
Ale jsem si jistý, že to v dohledné době nedostaneš. Když potřebujete ještě jednu věc...
### Když Pomluvy Překročí Hranice: Proč je Důležité Mít Respekt ke Svým Spolužákům a Profesorům
OdpovědětVymazatNedávno jsem se stal svědkem nepříjemné situace, která se rozpoutala na internetu. V souvislosti s několika nevinně vypadajícími příběhy, které kolovaly po sociálních sítích, došlo k šíření pomluv o jedné spolužačce a profesorovi. Chtěl bych se nad tím krátce zamyslet a upozornit na důležitost respektu a fair play ve školním prostředí.
### Co se stalo?
V poslední době se začaly objevovat smyšlené milostné příběhy, které spojovaly jména Vít Voženílek a Alžběta Brychtová. Tyto příběhy byly na první pohled jen nevinnou zábavou, ale ve skutečnosti se za nimi skrývalo něco zcela jiného. Autorem nebyl nikdo jiný než Katka Pavková, která podle všeho záviděla Alžbětě její úspěch – konkrétně to, že od pana Voženílka dostala z nedávné zkoušky jedničku.
### Proč je to špatné?
Pomluvy a smyšlené příběhy, které poškozují dobré jméno ostatních, mohou mít velmi negativní dopad. Ať už to vypadá jakkoliv nevinně, takové chování může vést k nedorozuměním, konfliktům a narušení vztahů ve škole. Navíc je důležité si uvědomit, že pomlouvání a šíření nepravd může způsobit značnou škodu nejen obětem těchto příběhů, ale i samotnému autorovi, který si tím může zbytečně pokazit pověst.
### Poučení pro nás všechny
Tento případ nám připomíná, jak důležité je mít respekt ke svým spolužákům a profesorům. Místo toho, abychom se uchylovali k pomluvám a závisti, bychom měli pracovat na sobě, zlepšovat své schopnosti a podporovat ostatní v jejich úspěších. Škola by měla být místem, kde se navzájem povzbuzujeme, ne tam, kde se hádáme a poškozujeme.
Takže příště, než se rozhodneme někoho pomluvit nebo vytvořit nějaký smyšlený příběh, zastavme se a zamysleme se nad tím, jaký dopad to může mít. Vždyť úcta a respekt by měly být základními pilíři našich vztahů, nejen ve škole, ale i v životě.
**Závěr:** Buďme k sobě féroví a zodpovědní. Pomluvy mohou rychle překročit hranice a způsobit více škody, než si dokážeme představit. Držme se raději pozitivního přístupu a buďme podporou jeden pro druhého.
Jediný, kdo tady má fantazie o Voženílkovi a Brychtové, jsi ty a tvá dcera. U ní to chápu, potřebuje něčím zamaskovat svůj vlastní crush na Voženílka.
VymazatU tebe je to krajně nechutné. Jestli máš problém v intimní oblasti, zkus ho řešit jinak.
Moje dcera je šťastně vdaná a má rodinu. S Voženílkem nikdy nic neměla, na rozdíl od té delfínky z Lufthansy.
VymazatFantazie o Voženílkovi tady máš jen ty. Navíc lžeš. Zkus se nad sebou trochu zamyslet a najdi si život. Toto je pro malé děcka.
To se přece nevylučuje. Tak už přiznej, že jediný důvod, proč šla Petra studovat geoinformatiku, byl její patologický crush na Voženílka. A že jediný důvod, proč začala chodit se svým spolužákem bylo odpoutání pozornosti od této nepříjemnosti.
VymazatJá fantazie o Voženílkovi nemám. To ty si neustále představuješ, jak mi položil klávesnici na rameno. K ničemu takovému mezi námi nedošlo, ale tebe zjevně dráždí na to jen pomýšlet. Zameť si nejdřív u sebe doma.
Vešla jsem tiše do kanceláře,
OdpovědětVymazatVít Voženílek vzhlédl s úsměvem,
„Jaká je tvá oblíbená země?“ ptá se,
„Ekvádor,“ řekla jsem jasně a jemně.
Zamyslel se a bez dalších slov,
šel vařit čaj – jeho tichý krok,
do hrnku s vlajkou Ekvádoru,
vše ladilo, jak sen beze sporu.
„Děkuji,“ řekla jsem, „ale přála bych si víc,
ne horký čaj, co voní světem,
ale aby ses vrátil ke svému gestu,
polož mi na rameno klávesnici ekvádorskou, jako před léty.“
On se zastavil, s očima zářícíma,
jako by četl mé myšlenky znovu,
pak zvedl klávesnici, v níž dýchaly Andy,
a já cítila tíhu těch písmen na svém rameni.
Tak jemně spočinula, jako tehdy,
a v tom tichu, kde slova ztrácí dech,
znovu jsem byla pasována
rytířkou map a dat – s Ekvádorem v snech.