Míďan se předvedl v restauraci U Kapličky

Včera jsme s Míďanem a Amálkou měli prázdnou ledničku a nechtělo se nám vařit. Tak jsem se rozhodl, že je za hezké chování pozvu na oběd do restaurace. To jsem ovšem netušil, že jsem to právě zakřiknul.

Míďan hnedka zavýskal „Já chcu do restaurace U Kapličky!“ „To je moc daleko,” povídám já, „vybereme něco bližšího.“ Míďan se zakabonil: „Ale já chcu do Kapličky!“ a začal třískat klávesnicí do stolu. Pochopil jsem, že není zbytí, a nasedl s oběma děckama na dvacítku, cíl Svatoplukova ulice.

Už v autobuse Míďan vytáhl z ruksaku černou fixu a načmáral na sedadlo před sebou „GIS Night.“ V ten moment mi došlo, že to už lepší nebude.

U Kapličky Míďan zahlásil číšníkovi: „Já bych si dal ty penne s ragú a tvarůžky s bramborem.“ Číšník byl překvapený, že má tak malé děcko tak velký hlad, ale obě jídla mu přinesl. Jakmile Míďan obdržel svoji objednávku, začal obě jídla krájet na malé kousky a míchat je do sebe. Nakonec to celé přelil tatarkou. Hosté u vedlejšího stolu se na nás dívali trošku divně.

Poté se Míďan obrátil na Amálku: „Pojď na pódium. Něco ti tam ukážu. Nakrmíme squishmelouna.“ Na záda si nasadil batoh, do jedné ruky vzal rozpatlané jídlo a druhou vedl Amálku po schodech. To už se na nás upínaly zraky celé Kapličky.

Na pódiu Míďan Amálce názorně předvedl rytířské pokleknutí a požádal ji, aby je zopakovala. Následně vytáhl z ruksaku omalovánky a umělou dětskou klávesnici. Tu Amálce položil na ramena, zatímco ta se dotýkala přicvaknutých omalovánek. V tu chvíli Míďan vítězoslavně zařval na celou hospodu: „Ve jménu dat a map přísahejte věrnost cechu geoinformatickému!“ Amálka netušila, co to má znamenat, a dala se do pláče. 

Hosté restaurace na ně zírali jako tele na nová vrata. Většina se ptala sama sebe, zda se neocitli v psychiatrické léčebně, a zbytek si kontroloval kalendáře, jestli si náhodou nespletli roční období. 

Mezitím Míďan vysvětlil Amálce, co se hodí odpovědět na známou gisáckou mantru, nakrmil ji soustem ze svého skvostného talíře a uvázal jí kolem ručky ubrousek z restaurace. Poté jí předal squishmelouna a Amálka už celkem v klidu a s úsměvem sestoupala ze schodů.

Po návratu ke stolu, doprovázeném rozpačitým potleskem několika hostů, jsem se obořil na Míďana: „Pane cechmistře, a dojídat bude kdo? Objednal sis jídlo za tři stovky, tak si to pěkně sníš!“ Míďan se ostatně ani nenechal dlouho pobízet. S pobaveným šklebem spořádal svoji GISnightovou hostii a vypil svoji malinovku, do které si pro jistotu přilil trochu magi a tatarky.

Po odchodu z restaurace mi došlo, že to asi nebyl úplně dobrý tah. Míďan si začal stěžovat, že je mu špatně od žaludku. Celou cestu zpátky se držel za žebra a já jsem se modlil, aby to vydržel až domů. Nakonec jsme kvůli němu museli vystoupit na Tržnici. Tam hodil šavli přes celou ulici, takže jsme raději hodně rychle přestoupili na jiný spoj.

Pevně doufám, že po této zkušenosti už ho ty roupy přejdou a žádný GIS Night v červenci pořádat nebude.